Vít Kalvoda Na sedle větru

Když mi byly asi 4 roky, hrával jsem pro holky od sousedů maňáskové divadýlko. Pojí se mně to s obrazem, jak jdeme bosky létem po čerstvě vyasfaltované silnici, asfalt se nám lepí na paty – a pak hraju pro holky divadýlko, ony se smějou, schovávají se pod postelí a já jsem šťastný. Dělal jsem to asi proto, že jsem měl ty holky rád, možná spíš jsem měl rád jejich radost a smích, ty hormony štěstí, co lítají vzduchem, dělal jsem to z lásky a pro radost.

Další obraz je z 16. 9. 1998, kdy jsem se dočetl, že má právě narozeniny Vladimír Hollan. Půjčil jsem si od ředitele kyjovského gymnázia Miloše Malce klíček od hudebny v bývalé piaristické koleji a uspořádal tam v úzkém kroužku kulturních puberťáků čtení s menší hudební vložkou.

Kulturní vize mě, zdá se, v podobě odpovídající věku doprovázely od dětství.

V roce 2009 mi v ČNB nasadili do hlavy myšlenku, že by bylo fajn udělat nějaký seriál finančního vzdělávání. Tak jsem začal psát knihu povídek o finančních šmejdech, upírech a manipulátorech a v roce 2011 se mi díky tipu od Hanky Chalupské a spolupráci s klukama z naší kapely Les Yielles Honzou (Olivem) Oravou a Radovanem (Draxxem) Kramářem podařilo získat slušnou dotaci z OP VK na natočení televizního seriálu Hvězdný prachy, kde jsme na náměty z mé povídkové knihy natočili problematický seriál kombinující často šokující dokumentární filmy studentů FAMU s animovaně-hraným rámcem Zdeňka Durdila.

Bohužel jsme se zcela marně snažili strefit do rozvláčného televizního dokumentárního formátu 26 min, ČT seriál neodvysílala a seriál zůstal na Youtube. Seriál dokumentoval 7 druhů podvodníků na finančním trhu a odkazoval na server, kde byl k dispozici srovnávač skutečných produktů na trhu (pokrýval tehdy veškeré dostupné retailové produkty).

Cítil jsem jasně, že touto akcí jsem si současně podříznul pod sebou větev na finančním trhu, naštval jsem úplně všechny a nezbylo mi, než odtud odejít jakožto persona non grata a hledat cesty jinde. A toto hledání a následování bílého králíka mě pak přivedlo v roce 2013 k založení svobodné měny a eko-kulturního spolku Zahrady soutoku a v roce 2015 dále ke kulturním produkcím v Ponava.Cafe a na ně navazujícím.

To se snažím už 11 let zjistit. Také bych to moc rád věděl. Pokud se mi to nepodaří, bude to pro mě trochu zklamání, ale ne příliš překvapující. Zatím věřím, že aspoň na přístřeší a jídlo si vydělám. Zatím stále hledám princip, jak to udělat, aby mi z těch někdy ne malých prostředků, které občas pumpuji do cév kulturního oběhu, zůstalo na živobytí, protože jednoduše čím víc si necháte pro sebe, tím míň zbude pro ostatní a na akcích je to pak poznat.

Umění, které se soustředí na skutečnou vnitřní hodnotu, jako by dýchalo často více dovnitř, nežli ven, a tak jen výjimečně oslovuje širší skupiny. Kdo to dělá tak, aby se líbil, smrdí, nebo propadá fádnosti očekávaného. Kdo to nedělá tak, aby se líbil, zavděčí se jen úzkým kruhům milovníků autentického hledajícího ducha a talentu, ale ta obživa je pak náročný moment, protože v těchto kruzích někteří považují už jenom to, že mi za tuhle práci něco zbyde, za prohřešek.

Především ze své skromnosti. Poslední zimu především z luštěnin a různých druhů mouky a obilovin, které mi zůstaly po zrušení kuchyňského provozu za koronaviru. Momentálně jedu čirok. Tyhle věci se moc nekazí. Pomohlo mi také obchodování se zlatem.

Jinak ale z prodeje kávy a piva, z grantů a ze schopnosti prodat své vize a myšlenky autoritám a přesvědčit je, že je pro společnost přínosem. Někdy také z darů a půjčených peněz nebo z bokovek v jiných oborech, ve kterých se vyzná. Na tyhle bokovky však časem už zbývá čím dál tím méně energie.

Bude to znít banálně, ale princip je skutečně jednoduchý: peníze rozdávají autority těm organizátorům a projektům, které jsou v souladu s jejich záměry. Takže pokud chcete peníze, dělejte to, na co se peníze dávají, a dělejte to dobře. Pokud to, co se podporuje, není s vámi v souladu, nenuťte se do toho, budete trpět.

Snahou zalíbit se ztratíte autenticitu a nezávislost. Jak daleko jste schopni zajít ve snaze zalíbit se a v ochotě být meritokratickým nástrojem stabilizace moci? Za nějakou hranicí už se můžete stávat politikem, neřkuli spolupachatelem organizovaného násilí – politické moci. Pokud jsou myšlenky poskytovatelů a vaše plány v souladu, tak ty myšlenky poskytovateli sdělte – a to co nejčistěji a bez ohledu na často hloupé formuláře.

Čím složitější administrace projektu, tím míň budete dělat projekt a tím víc tuto administraci. Za nějakou hranou už se z vás stává úřad. Chcete to? Držte formu a úroveň, i kdyby to bylo někdy už zuby nehty, protože chudákům se granty nedávají, aby je neprobendili. Myšlenka „udělali jsme to špatně, protože jste nám nedali“ nikoho nezajímá. Nesmíte se bát investovat – kdo vypadá, že nic nemá, nic nedostane a kdo se bojí, nesmí do lesa.

Cena, kterou zaplatíte za některé peníze, je příliš vysoká a takové projekty nemá smysl dělat. Mluvím o tom, kdy přestanete být sami sebou, protože své myšlenky šroubujete na dotační titul přes redukce. To je jistota otravy a práce navíc, z nadšených vizionářů se pak můžete stávat otrávenými úředníky.

Myšlenky projektů sedí v buňkách jak včelí vajíčka a čekají na výživnou mateří kašíčku. Vajíčku se špatnou DNA spousta kaše nepomůže a může z ní růst zbytečná nebo zlá věc. Stejně tak ale skvělá DNA bez kaše umírá, usychá a nic z ní není a pak už další kaši nedostane.

Dělejte věci, které umíte a chcete dělat, s lidmi, se kterými je chcete dělat a jde vám to. Není nic smutnějšího, než spousta mateří kaše, ve které plave mrtvé vajíčko. To je koneckonců často také obraz západní společnosti obecně. Po uši v kaši, ale bez vize. Proto vždy následuji živou myšlenku živé komunity, vytáhnu z ní tu vizi a kreativně ji podpořím a propojím, vedu brainstormingy a setkání, udržuju napětí komunity projektu a šlapu do pedálů a snažím se pak pro ni najít vhodné zdroje dotací.

Já se nevyhýbám tomu, poděkovat tomu, kdo projekt podpoří, a to bez souzení toho člověka. Protože peníze jsou vždycky špinavé a kdo jimi nakládá, ten se ušpiní, správce hnojiště nemůže vonět růžemi, ale bez hnoje růže nevykvetou a nezavoní. Přehnojováním ale všechno spálíte. Zvažte si, zda jste ve své branži ochotni a připraveni jednat s držiteli politické moci, kteří o penězích v důsledku rozhodují, a zapojit je do hry.

Poskytovatelé obvykle poznají dobrý projekt, ale hodně dělá také vaše pověst, která důvěryhodnost toho projektu může zvyšovat nebo snižovat. Důležité je mít image. Já raději vytvářím image reálným konáním, ale profesionální lovci grantů si především vyrábějí PR a pověst pomocí médií a ovlivňování klíčových osob dle hesla „one ounce of image is more than ten pounds of performance.“ Já tohle nesnáším.

V komisích sedí obvykle často i lidé, kteří poznají dobré věci od špatných. Otázka je, jaký je jejich hlavní zdroj příjmů, zda neposílají peníze především těm, s nimiž sami na něčem spolupracují a kdo je do těch komisí nominoval. Nechci říct, že by si velcí hráči prostřednictvím ovlivněných úředníků sami sestavovali komise a z peněz, které jim pošlou, jim pak vypláceli honoráře, ale i k takovým situacím bohužel dochází.

To je reálná a temná cesta, kde číhají příšery. Já se snažím jít cestou světlou, kde nejsou tak bohaté poklady, ale ani monstra, která na nich sedí: psát do projektů reálné živé slovo, promlouvat k lidem v komisích tak, abych na ně přenesl myšlenku, psát složité granty, kde se účastníci filtrují dle kvality textu a projektu a kde jsou hodnotitelé dobře izolováni od ovlivňovatelů.

Mrtvá slova a fráze nikoho nezajímají. Některé bohužel nezajímají ani ta živá, projekty nestudují a peníze rozdávají podle pocitu a podle názoru své bubliny.

Co vám rozhodně pomůže, je udržovat svůj track record a sebeprezentaci. A slova projektů musí být v souladu s tímto track recordem, s realitou i s touto prezentací.

Nakonec si uvědomte jednu věc: velké projekty za velké peníze znamenají obrovskou spoustu práce, někdy je jí opravdu tolik, že je to stresující, deprivující, nebo až sebezničující. Stovky hodin psaní a poctivé práce, bolavá záda, hlava a sitzfleisch, se zcela nejistým výsledkem. Je to to, co chcete dělat dlouhé měsíce ve své projektové cele?

Kolik měsíců v roce zvládnete obětovat práci, která bude dost možná zcela marná, duchem mimo, odděleni od svých blízkých? Za každý grant zaplatíte cenu dlouhých hodin obětovaných poctivé myšlenkové, organizační prezentační a dokumentační práci, která vás může vlastně dost vzdálit od předmětu vaší činnosti. Abyste toto mohli dělat, musíte mít organizaci, manažery, dramaturgy, koordinátory, administrátory. A počítejte, že zbude „tomu málo, tomu nic…“ a ten nejmenší utíká do domečku, protože mu zbyly jen dluhy.

Taky počítejte s tím, že když nakonec uspějete a držíte velké peníze, začnou se vám pod kůži lísat lidé, říkám jim grantosajové, kteří nechtějí váš projekt, ale vaše peníze, a kteří jsou pro váš projekt plíživým nebezpečím. Bez předpřipraveného teamu dýchajícího na základě sdílených hodnot a zájmů nemá moc smysl projekt dělat. A ten team je potřeba mít předem přichystaný, očekávající, že když se zadaří, tak spolu uděláme pěknou věc.

Přemýšlím hluboce. Asi proto, že kdybych s tím seknul, zklamal bych spoustu lidí, kvůli kterým to dělám. Asi bych se pak musel odstěhovat někam daleko, abych nestrávil zbytek života vysvětlováním, proč jsem toho nechal.

Teď právě je situace taková, že jsou tu tlaky shora na to, aby kulturní produkce Ponavy skončily a vznikla tu místo kulturní kavárny, která je jakousi klubárnou svobodné kultury a různých projektů, jakási obyčejná reštyka.

Pokud tuhle válku za svůj kousek půdy prohraju, půjdu dělat něco výdělečnějšího. To ale ještě neznamená, že se mi bude dařit líp. Z osobních a rodinných vztahů toho za ta léta činnosti mnoho nezbylo, a tak je péče o tohleto moje místo na mapě, které jsem se rozhodl vystavět jako místo kulturní, vlastně ta hlavní věc, co mi tady zbyla a co mi přináší radost.

Od dětství miluju hudbu, povznáší mě a přináší do života lehkost a radost. Obdobně s dobrou kávou a pivem. Takže se o tuhle svatou trojici snažím starat co nejlépe a nevím, co jiného bych dělal. Jistě, mohl bych se místo toho starat o stromy, nebo o včely, o koně, psy nebo děti, ale osud mě zavál sem a připadá mi na přesedlání pozdě.

Dost možná prostě nejsem schopen vyměnit svobodu za peníze a i kdyby mi mé hrady z písku smetl příliv kapitálu, šel bych zase provozovat nějakou jinou nadšeneckou a kulturně buditelskou bláznivou činnost, protože jsem si možná na to samaritánské vzpínání rukou k nebi už příliš zvykl. Když budu muset skončit, vydám se na pouť a budu čekat, kam mě vítr zavane.

Zatím ale doufám, že můj nepravděpodobný podnik bude Pánem Bohem, vesmírem, dobrým duchem nebo snad držiteli úřední a ekonomické moci zachován při existenci jakožto nepravděpodobný úkaz a jejich světlé stránky důkaz.

Abych se prokopal tímto tuhým terénem, musel jsem tomu už několikrát dát úplně všechno, veškerý svůj čas a energii, často na dlouhé týdny, nebo i měsíce se stát otrokem svých vizí a projektů. Někdy s pocitem otroka a jindy partyzána zavřeného měsíce v bunkru jsem pracoval na sypajících se projektech, aby se nerozsypaly, často už ve stavu rozpadlé osobnosti jsem se snažil donavigovat loď nebo její zbytky do přístavu, aby jméno a organizace přežily.

Tím utrpěla jak moje psychika a osobní vztahy, tak provoz samotné kavárny. Není možné psát a organizovat velké projekty a současně pečovat o sebe a své blízké a ještě hlídat personál kavárny. Dal jsem přednost kultuře před konzumem a osobním životem a už nastaly i situace, kdy mi to ta kultura oplatila. A za to jsem moc vděčný, protože jiným ne, ať proto, že měli méně štěstí, nebo že tomu nedali všechno. A možná to dopadne tak, že tu gastro složku své činnosti nakonec budu muset pod tlakem brněnských úřadů a konkurenčních podniků zrušit – ale nerad bych, protože dobrá káva a dobré pivo k dobré muzice patří.

Chce se mi pořád taky říct, že mě ta práce stála především osobní a rodinné vztahy. Ale nejsem si jistý, co je vejce a co slepice a zda neudržuju osobní vztahy, protože dělám kulturu, nebo jsou ty projekty vlastně bezpečným útočištěm před složitým a bolavým světem osobních vztahů. Každopádně je to už taková spirála zavrtávající se stále hlouběji.

Protože když pro své blízké nemáte čas ani peníze, tak už nemáte ani své blízké. Ale může za to moje práce, nebo můj charakter, geny a výchova? Nevím.

Co mě tato práce stála určitě, je hromada peněz a času, nervů a zdraví. Játra, záda, nervy, srdce, plíce, cévy, ruce a obecně psychika, elan vital, ty se opotřebovávají nejvíc. Pozoroval jsem některé své vzory umírat na rakovinu a další nemoci. Mě už rakovina potkala také, a to tehdy, kdy byla situace pro mě nejhůře snesitelná. Nádor byl malinký a včas ho odstranili, ale bylo to jasné memento mori, připomínka, že je potřeba zachovávat jasného ducha a nenechat se zlomit. Pokusil jsem se brát odříznutí nádoru jako odříznutí od nemocné části mého příběhu a pokouším se tuto nemocnou část nezopakovat.

Nejlépe se to dařilo díky životní partnerce a spolubojovnici, skvělým parťákem a podporovatelem byl i bílý anděl Akira Finemon, kterému teď budeme stavět zpívající pomník společně s Jirkou Pecem a Tomášem Vtípilem (pokud nám to Veřejná zeleň města Brna nakonec povolí).

Teď, když jsou ženy i pes pryč, zůstává mi v těžkých chvílích jen víra a všechna média dobrého ducha – meditace, sauna, slunce, jóga, běhání, hudba, radost ze setkávání, masáž apod. V poslední době mě často provází staré židovské písně plné světla, písně národa, který překonal nepřekonatelné a vždy znovu a znovu se zvedl z prachu. Když na to mám, nebo když je to nutné, léčím se u moře, to miluju nejvíc, jako dotek věčnosti. A když jsou mé nervy už na tom zle, sáhnu po valeriáně nebo fénixových slzách.

Často se mi vyjevuje jeden snový obraz, kdy ve snu letím povětřím silou modlitby, bez cíle, bez smyslu, odevzdaný osudu a upínám mysl k Bohu, ať mi ukáže cestu. Takto si posledních 11 let připadám – kromě trošky harampádí nemám téměř nic, jen víru v sebe a osud, osedlal jsem si ten vítr svojí vírou a na té víře, že cokoliv se stane, je správně, ale že je potřeba bojovat do posledního dechu, pořád ještě letím.

Dobrá káva!

Jarní slunce.

Princip mojí osobnosti, založený na činnosti pro druhé.

Láska, jakožto princip života a to jediné, co má smysl.

Nejlépe k někomu, ale pokud není nikdo, stále je tu já a stvořený svět kolem. Dokud je tu aspoň můj člověk, pořád ještě je tu někdo, o koho lze pečovat, je tu program a odkaz těch minulých těm budoucím, je tu schránka, kterou mám držet pohromadě silou vůle, lásky a radosti, dokud nebude nevratně rozlomena.

Je tu paměť na krásu minulosti, jsou tu obrazy z dětství plné světla, které se objevují o to silněji, oč méně světla je ve dnech současných. Jsem štafetou předků, kteří nechtějí, abych padnul.

Je tu paměť na skutečného bojovníka, kterým byl můj legendární praděd, otec Bohumila Hrabala a válečný hrdina, který přežil 3 koncentráky i výbuch granátu. Co jsou má trápení proti těm jeho?

Je tu světlo lásky a života, které neseme stále dál – hevenu šálom aleichem. Nesmíme to vzdát.

Jdu takhle jednou kolem toho domu venčit psa Fina a vidím kamaráda z projektu Svobodná měna, jak maluje ten dům.

Má tehdejší láska Kamila po tom domě často pokukovala, chtěla realizovat své pohostinské sklony a toto místo jí připadlo ideální. Říkám: „Jé, Peťo, to je Tvoje? To Ti moc přeju. My jsme si říkali, jak fajn by bylo mít tady nějaký podnik.“ A on na to bez váhání „Tak do toho pojďte s náma.“ Říkám „Fakt?“ A on „No jasně!“

Běžel jsem domů, oči navrch hlavy, vzbudil spící Kamilu a o všem jí řekl. Týž den jsme se s Petrem domluvili na spolupráci. Po roce se Petr a jeho manželka rozhodli nám podnik odprodat a táhli jsme ho s Kamilou asi další rok, než jsme se rozešli a po dalším roce vzájemného trápení jsem od ní její podíl odkoupil.

Jsme základnou svobodné kultury, hudebním klubem a místem skvělého piva a skvělé kávy.

Jsme pokusem o brněnský Hyde park, bojem o svobodu kultury ve veřejném prostoru proti trvalým snahám o jeho svázání a normalizaci.

V dnešní době z Ponavy vychází a s ní spolupracuje spousta projektů – klubová činnost, 3–6 festivalů (kde najdete Ponavu často jen jako nenápadné logo v logolinku), kurátorovaná hudební platforma UFMC / Ponava.Radio.

Jsme pokusem o spojení radosti z krásy přijímané různými porty a interfejsy, jsme BEER&MUSIC CAFE a tato slova současně pro mě spojují (vedle výtvarna, které u nás s ohledem na prostor hraje druhé housle) také tři jsoucna, která patří k těm nejkultovnějším, nejkultivovanějším a nejradostnějším, které nesou jakousi esenci a nespoutanou radost života, to jsou naše tři klenoty nebo, chcete-li, svatá trojice.

Určitě má dobré šance na výstavu. Ponava je prostor sociální a vystavené obrazy zde přicházejí i k lidem, kteří by do galerie nepřišli. Nese to s sebou nevýhodu omezeného prostoru, ale už jsme zde měli i plastiky, asambláže apod. Vystavující dostává určitě skvělé kafe, pivo a víno – a když se nám opět poštěstí s dotacemi na výstavy, které v posledních letech nemáme, budeme opět vyplácet i honoráře.

Kdo by chtěl u nás výstavu, ať pošle ukázku svých prací na [email protected] a náš současný kurátor výstav se jimi rád bude zabývat a případně ho zařadíme do výstavního plánu.

Asi nemá smysl, abych tady vyjmenovával všechny pecky, to spíš koukněte na ponavafest.cz, pokud si můžu dovolit tuhle trošku sebepropagace. Nejvíc se samozřejmě těším na špičkovou současnou newyorskou jazzovou kytaristku Mary Halvorson a řeckou zpěvačku Savinu Yannatou – zde se opět dotýkáme hvězd na zem spadlých! Letos je to, mám pocit, taky tak trochu festival krásných žen, když se tak dívám na zpěvačku psychedelicko-zasněných Den Der Hale a basačku francouzských „nátěrářů“ Putan Club. Místní samorost Dunaj s Janou Vébrovou taky večírek nepokazí! Že budou letošní zážitky hvězdné, napovídá ti letošní téma festivalu Park Side of The Moon.

Já už se ale na program skoro ani nedívám, nebo jen velmi zběžně, protože vím, že festivaloví dramaturgové Honza Bartoň a Radim Hanousek nachystají vždycky barvitou a živou sodu se skvělou párty na jedné straně a kultivovanou propracovaností a hloubkou na straně druhé. To vše samozřejmě primárně pro posluchače, bojím se trochu říct „generaci“, která ještě umí ocenit autentické živé hudebníky nezávislé scény hrající skvěle až virtuozně na své nástroje. Pro mě u nás není z hudebního pohledu lepší festival.

Jaksi se ukázalo, že publikum elektroniky, kterou si já osobně na rozdíl od kolegů umím užít taky, bylo příliš daleko od zbytku festivalu, takže jsme ji letos nahradili programem animovaného filmu ve spolupráci s FAMU, divadelní program si zase letos vzala pod křídla Brněnská nezávislá divadla. Za tato dvě partnerství jsem velmi rád, protože studenti kreativních oborů a malá divadla bývají zaručeným zdrojem dosud businessem a reverzním inženýrstvím nepokřiveného a na skutečnou krásu a hloubku orientovaného programu. Jako obvykle zde budou také performeři a básníci, workshopy a meditace… Surůvka, Gazdagová, Havlík, Olivová, David Helán, Jakub Orel, Postovit, Sedmidubská, Horský a fůra dalších skvělých šílenců.

Vstupné jsme měli na festivalu vždy, ale loni jsme je začali prezentovat jako povinné. Přišlo méně lidí (dílem i kvůli špatnému počasí), ale na druhou stranu přišli ti, které to skutečně zajímá a kteří vnímají náš program jako hodnotu. Tj. přestali chodit lidé, kteří přišli jen proto, že je to zadarmo.

Výše vybraného vstupného se přitom oproti předchozím rokům téměř nezměnila, jen celková atmosféra ztratila něco ze své otevřenosti. Také proto jsme letos změnili oplocení na zcela symbolické, aby ten prostor nadále dýchal volností, jako tomu bylo u předchozích ročníků.

Věděli jsme, že to bude nepopulární krok a že někoho i naštveme. Ale povinné vstupné nám bylo představeno jako podmínka rozumných dotací z MK ČR, tak jsem se pokusil najít zdravé jádro této myšlenky, které pro mě zní takto: kultura je hodnota a lidé by se měli naučit za ni platit. Jinými slovy: nehmotná podstata kulturních statků by neměla být důvodem k podceňování jejich významu pro život. Ivan Palacký to za Covidu v rozhovoru pro Ponava.Radio řekl slovy „hudba je pro mě něco jako vzduch“.

Vzniká v diskusi dramaturgů jakožto náš konsensus. Zajímá nás to autentické, to vtipné, to chytré, to šťavnaté, to duchaplné, to radostné, to proudící, to tančící, to precizní, to opravdové, to propracované, to objevné, to transcendentní, to spontánní, to bizarní, to uhlazené i to rošťácké, to tiché i to divoké, to geniální a to prostě dobré. Kafka a před ním Krišna (aniž by to Franz tušil) a jistě i mnozí další řekli, že dobrý člověk jde vlastní cestou. A pro takové lidi je náš festival. Takové chceme umění i kulturní potraviny a nápoje: autentické, nevyumělkované, nestvořené analýzou trhu, ale záznamem skutečnosti.

Míchat místní kořeny s těmi zahraničními je zásadní 1) pragmaticky, aby přišli lidé – protože málokdo chodí na kapely, které nezná, a zahraniční nekomerční tvorba zůstává našemu rybníčku jakoby čím dál více ukryta; a 2) z principu cuvée, kdy rozmanitost původů a tradic způsobuje rozmanitost tvarů, barev a vůní, sjednocených v tom, co je univerzální tvar, a rozmanitých v tom, co je barva původu a tradice.

Pro mě je to tak trochu oslava univerzálního jazyka hudby a principu překračování hranic všeho druhu, které jsou v důsledku vždy hranicemi zvyku a historie, možná hranicemi moci, ale ne ducha, který sídlí nad nimi.

Nicméně to jsou jen mé představy, blendmasterem nejsem já, ale dramaturgové festivalu, kteří tak plní sny vlastní i ostatních posluchačů a zvou na něj zahraniční a místní uskupení, která si mohou dovolit tak, aby sestavili objevný a atraktivní program.

Učinil jsem spoustu špatných rozhodnutí a bylo to nezbytné pro to, abych se něco naučil a poznal pravdu. Takže ta špatná rozhodnutí byla vlastně dobrá.

Jakožto krásných plánů bláhový pán a profesionální válečník s větrnými mlýny jsem snad tragikomickou postavou, ale asi jsem se jí nemohl nestát. Občas se trápím tím vyplýtvaným životem v neustálém boji za vetché principy s nedostatkem přiznaných zásluh a odměn, ale co jsem dělal, jsem dělal z lásky a tak si myslím, že to bylo správně, a tou lítostí se nenechávám žrát, ani bilancováním. Jen krok po kroku jít dál „pro krásu za láskou“, jak zpívá Robert Nebřenský a „pro lásku za hudbou“, jak by dodal Frank Zappa, a těšit se z každého kousku světla, které mé dny přináší.

Koneckonců v blízkosti smrti byly právě mé projekty důvodem, že jsem se vrátil k životu – protože život bez skutečného konání a bez lásky pro mě nemá žádný smysl.

Sice nemám pocit, že bych mohl komukoliv radit, ale když dnes vidím, jak někdo leze do kultury, říkám mu NEDĚLEJ TO, JE TO PAST! Finančně se to samozřejmě nevyplatí a doba bude v tomto ohledu v nadcházejících letech asi čím dál tím horší. To samozřejmě nemusí být pravda v případě státní a angažované kultury, kultury svázané, sloužící fixaci moci.

Ale obávám se, že nutná míra zaprodanosti se bude zvyšovat společně s autoritářstvím režimu a úbytkem nespoutané energie v systému, s válkou.

Radil bych hledat krásu raději v každodennosti a v nitru svém a dalších živých bytostí.