Hana Puchová a Jiří Ptáček Učíme se za pochodu

Hana: V ateliéru je víc než 40 studujících a přijmeme jich asi 6 nebo 7.

Jiří: Takové množství studujících je velmi komplikované „obsloužit“. Už na první schůzce nám jeden student upřímně řekl, že si kolektivní konzultace celého ateliéru v podstatě nedokáže představit. Měl pravdu, museli jsme zvolit jiný přístup a kombinovat různé typy konzultací na vícero bázích. Také prostorově nenabízí budova školy dost místa, aby zde pracovali všichni. Vlastně máme štěstí, že část studenstva raději pracuje ve vlastních ateliérech. A my je tam buďto navštěvujeme, nebo holt musí práce přivážet, když mají pracoviště mimo Ostravu. Každopádně při tomto počtu zůstává věc individuálních konzultací i hodně na iniciativě studujících. To má své výhody, protože konzultace stojí na jejich potřebě, ale i nevýhody, neboť se může stát (a stalo se), že jsme se v průběhu prvního semestru s několika jednotlivci moc neviděli. Nicméně právě tohle vidím jako problém, který musíme aktivně řešit, neboť nám v ateliéru setrval z minulosti.

Hana: Já jsem byla oslovena projektem Heleny Balabánové, která založila školu s plánem starat se o vzdělávání romských dětí. To bylo v roce 1996, byla jsem ještě studentkou na UMPRUM. V té době bylo ještě docela běžné, že romské děti byly bez zvláštního zkoumání posílány rovnou do speciálních škol. Helena chtěla vytvořit školu s laskavějším přístupem. Byla to taky první škola, která vytvořila místa pro romské asistenty a zřejmě asistenty vůbec. Předtím jsem o sobě jako o pedagožce nepřemýšlela, ale ten projekt mne přitahoval. V roce 1997 jsem tam nastoupila a strašně mě to vtáhlo, všechny ty děti a jejich příběhy a nakonec jsem tam pracovala do konce loňského roku, skoro 30 let. Bylo mi tam dobře, ale zároveň to bylo velice vysilující. Posledních pár let jsem měla kratší úvazek, ale i tak jsem už nějakou dobu cítila, že potřebuji změnit prostředí.

Jiří: Honzo, sám si asi pamatujete, kdy jsem začal zajíždět na brněnskou FaVU. Nejprve jako kamarád Daniela Vlčka a nerozkoukaný student dějin umění, kterého ale brzy začali zvát do klauzurních a diplomantských komisí. Brněnská škola mi přirostla k srdci, takže když mě v roce 2009 děkan Michal Gabriel vyzval, jestli bych po Peteru Rónaiovi vzal učení v Ateliéru video, nastoupil jsem tam moc rád. Partnerem se mi stal Jesper Alvaer a následně nový, tentokrát už konkurzem vybraný vedoucí Martin Zet. Později jsem přednášel na Prague College a do současné doby učím jeden předmět na UMPRUM v Praze. V uplynulých dvaceti letech jsem ale při různých příležitostech projel většinu českých vysokých uměleckých škol. V roce 2017 mě děkan ostravské Fakulty umění Michal Kalhous vyzval, jestli bych na jeden semestr zaskočil v ateliéru Petra Lysáčka, který měl před sebou pobyt v Číně. To byla výzva pro mě, protože před frontální výukou dějin a teorie vždy upřednostňuji přímé interakce s mladým umělectvem, kdy k teoretické rovině a širším souvislostem postupujeme od hlavního předmětu jeho zájmu, tedy umělecké tvorby. Od studujících jsem tehdy měl dobrou zpětnou vazbu a slíbil jsem jim, že kdyby někdy Petr odcházel, tak se na jeho místo přihlásím. To jsem také udělal. Neuspěl jsem, ale nevadilo mi to. Vítězný tandem Pavlíny Fichty Čierne a Terezy Velíkové totiž naplnil jinou mou představu, že pedagogický sbor fakulty potřebuje posílit ženský prvek. A tuto představu prostě nenaplním, i kdybych se rozkrájel. Ostatně, kdyby mě do Ostravy nepozvala Hana, ale Karel nebo Standa, nekývnul bych na to. V našem ateliéru studují převážně ženy a mám takový dojem, že s pedagožkou komunikují jinak než se mnou, na bázi jakési apriorní důvěry, že se jejich některé životní zkušenosti podobají víc, než se podobají s pedagogem Ptáčkem. A to se mi líbí.

Hana: Já jsem překvapená každou chvíli a pořád si zvykám a zjišťuji, co a jak. Překvapilo mne, že prozatím nemohu vést studující během magisterské práce, ale to je zřejmě standard, jen jsem o něm nevěděla. Také mne překvapila trochu jiná struktura výuky, než jakou pamatuji z UMPRUM. Překvapením byla také výrazná převaha studentek v ateliérech. A samozřejmě je velký rozdíl mezi žáky, které jsem učila doteď, a studujícími na univerzitě, řekla bych ale, že mají společnou určitou křehkost. Jiřího jsem ke spolupráci vyzvala a jsem moc ráda, že to přijal. A nejen proto, že si připadám v tom vysokoškolském provozu nezvykle a Jiří se v něm lépe orientuje, ale hlavně proto, že studujícím nabízí svou specifickou zkušenost a rozhled. Stejně tak jsem ráda za Radka Petříčka, který zase přináší jiný druh citlivosti a kompetence. Vidíme věci často z jiných perspektiv, ale řekla bych, že si navzájem nasloucháme a věřím, že z toho mají studující prospěch.

Jiří: Příjemným překvapením bylo, že nás studenstvo přijalo, nebo alespoň nedalo najevo, že nás neberou. To víte, Daniel Balabán je výtečný malíř a vždy mě v Ostravě těšilo, když jsem mohl poslouchat, jak mluví o obrazech. Také o Václavu Rodkovi od studentstva slyším, že byl dobrým pedagogem, s nímž mělo dobrý vztah. My s Hanou jsme samozřejmě jiní. Oba jsme docela upovídaní. Rádi se smějeme, pro někoho může být složité vyznat se v nás. I když to jsem možná domýšlivý a pro studenty jsme průzrační jako studánky. Příjemným překvapením pro mě také je, jak moc se mi líbí poznámky, které má Hana k práci studenstva. Klidně bych u ní studoval. Horší zkušeností je pochopitelně školní administrativa. V ní jsem ostřílenější než Hanka, ale už i já se přistihl při tom, jak z ní pěním. Hlavně když vidím, že není optimalizovaná a prospěšná pro potřeby studentstva. Velmi nám pomáhá trpělivost a ochota našich „mentorů“ z druhého malířského ateliéru, Františka Kowolowského a Jiřího Kuděly. A také lidský přístup děkana Michala Kalhouse. Kdo někdy pracoval v nějaké instituci, tak určitě potvrdí, jak důležité je, aby na sekretariátu seděla osoba, která je ochotná řešit problémy začátečníků. Na Fakultě umění je to paní Hana Kuchtová, další bytost s nepochopitelnou trpělivostí. Učíme se za pochodu, pořád zjišťujeme nové věci, ptáme se, proč nám neřekli tohle nebo tamto, ale dáváme to postupně dohromady a já si o prázdninách udělám čas na to, abych děkanovi udělal několik návrhů, co podle mě jde vylepšit.

Jiří: Snažíme se dělat to co nejlépe. Snažíme se být přátelští, věcní, korektní, vykáme si. Snažíme se každému dát čas. Možná fakt moc mluvíme a když na konzultaci vpadneme jako duo, tak podle mého názoru opravdu hrozí, že z nás studujícím pukne hlava. Ale abyste zjistil, jestli to je tragédie, budete se muset zeptat jich.

Hana: Zatím známe hlavně svoje světlé stránky, ještě se taky sžíváme (úsměv). Já jsem hodně stála o to, aby v ateliéru se mnou byl někdo, kdo umí dát studujícím něco, co já neumím. Mluvím například o odlišném druhu citlivosti a osobní a pracovní zkušenosti. Znala jsem Jiřího práci a osobně jsme se lépe seznámili během rozhovoru pro Art Antiques. Líbilo se mi, jak a proč se ptal a jak uměl poslouchat. Později jsem vystavovala v Budějovicích a zase se mi líbilo, jak to všechno probíhalo. Jsem moc ráda, že se mnou do toho Jiří šel, všímá si věcí jinak než já a líbí se mi to. Zároveň s námi učí Radek Petříček, který je také laskavý a vyzná se v technologii malby lépe než já a nabízí studujícím zase něco jiného. Jsme jim k dispozici všichni dohromady i zvlášť. Já jsem zvědavá na jejich názor a vypadá to, že spolu umíme vycházet.

Hana: Já cítím velkou spokojenost, když umělec, umělkyně, vědí, co a proč dělají, když vědí, co chtějí vyjádřit a jak. Když se nebojí. Nebo když se bojí, ale přesto to zkusí. Když jsou svobodní. Když jsou a zůstanou zvědaví.

Jiří: Z umělecké školy vycházejí magistry a magistři umění. Nicméně si myslím, že důležitou součástí nabytého „vzdělání“ má být zažité povědomí a návyk, že je stále kam jít, co prozkoumávat a otevírat v umělecké tvorbě i v sobě samém. A rovněž podržet si určitou pozornost k umění, které vzniká a nadále bude vznikat kolem nás.

Hana: Samozřejmě velkou roli hraje úroveň jeho umělecké práce. A pak, možná to neumím přesně popsat, se stane, že někteří vás zaujmou téměř okamžitě a asi je to otevřeností, opravdovostí, neotřelostí, zvídavostí, chutí pracovat. Roli hraje také způsob, jak reagují na různé podněty, jak komunikují.

Jiří: Zarazilo mě, že v rámci celého řízení mají domácí práce relativně malý význam. Přitom v nich lze dobře poznat, kdo umění dává čas, něco si zkouší a experimentuje. Při samotných přijímačkách se může projevit nervozita, nebo dané osobě nesedne naše zadání.

Hana: Skoro všichni studující mají Instagram, ale po pravdě prezentace na online platformách není v téhle chvíli moje priorita.

Jiří: Od příštího školního roku bych do Ostravy rád přenesl můj předmět z UMPRUM. V rámci něj se práci se sociálními sítěmi věnuji. Nijak extrémně do hloubky, ale hlavně jako takový úvod do problému, na který z mé dosavadní zkušenosti ne všichni nahlížejí pouze pozitivně. Učím, k čemu je dobré mít Instagram, k čemu se pro změnu hodí staříček Facebook a k čemu statický osobní web. Na příkladech ukazuji, jak k tomu přistupují jiné umělkyně a umělci. Konkrétní strategie ale studenstvu nevymýšlím, vždyť dinosauři nemají radit avatarům. Obě naše malby jsem zatím pozval pouze na večerní přednášku, jak si funkčně uspořádat elektronická portfolia. Z druhé malby ale nikdo nepřišel.

Hana: Studující o to stojí, je to pro ně důležité a já na to myslím. Citelně nám chybí PLATO Bauhaus. Něco drobného máme tady v Ostravě přislíbeno, snad to vyjde.

Jiří: Pro mě je to překvapivě těžší. Nechci zneužívat oné sítě kontaktů pro výstavy, které nebudou promyšleně koncipované. Nechci, aby ze studentské výstavy trčelo, že je studentská. Něco už máme za lubem, ale první rok jsme potřebovali zacílit hlavně dovnitř ateliéru. Zrovna minulý týden jsem ale pomáhal naší studentce Janě Krčmové vybrat a pověsit výstavu. Sice pouze v klubu Divadla Petra Bezruče, ale i tam jsme se v praxi dotýkali toho, jak naložit s prostorem, co unese a co tam prostě udělat nejde. Bylo to fajn, protože Jana je nadaná malířka s velkou chutí jít se svým uměním do světa. A vyplatilo se mi to, protože mi za to dneska přinesla klobásu. V Ostravě mi v současné době chybí solidně vedený off space, kde by se mladé umělectvo mohlo realizovat. Mají Duklu, někdy Galerii Dole a docela fajn školní galerii v nové fakultní budově, kde se jinak vyučuje hudba. Přesto bych uvítal, kdyby tu byla ještě alespoň jedna galerie zaměřená vysloveně na mladé.

Hana: Fakulta má ombudsmana, nabízí psychologickou pomoc. O jejich existenci vím, praktickou zkušenost prozatím nemám. Snažím se dát najevo, že jsme tady i pro ty chvíle, kdy se z různých důvodů nedaří. Ale stále se rozkoukávám.

Jiří: Nicméně mocenskou dynamiku uvnitř ateliéru s Hanou diskutujeme. Nezapomínáme na to, jakou máme moc. Nechceme dělat chyby, ani nedopatřením. A ony se stanou. Mám opravdu rád nápadité, extravagantní oblečení. Líbí se mi, jak mladí lidé experimentují s módou a někdy se jich vyptávám na to, odkud ji mají. Jenže tuhle jsem jedné studentce, na kterou jsem nečekaně narazil ve dveřích, řekl, že jí to sluší. Hned mi došlo, že mi to ujelo blbě, a ihned dodal, že se mi líbí její outfit, ale s Hankou jsme si vzápětí potvrdili, že to byl přehmat. Upřímně říkám, že bych si dal pár facek, protože jsem okomentoval něčí fyzický vzhled. Ona mi Hanka už na začátku s nadsázkou řekla, že si mě bude hlídat. A já to beru vážně. Těch pánů, co školu pojalo jako kabinet volné lásky, bylo šokující množství. Naším úkolem není pouze nespadnout do něčeho podobného, ale také studujícím průběžně připomínat, že je podpoříme, když budou mít pocit, že se k nim někdo chová špatně. Umím také být docela kritický a je věcí diplomacie a dlouhodoběji budované diskuze, aby studující věděl, že kritická výhrada nic nemění na základním faktu, že mi daná osoba a její tvorba stojí za pozornost a péči. To také chce čas a vzájemné pochopení pozic. V neposlední řadě je naším úkolem umět vyhodnotit, co už nemáme řešit, ale pro co už hledat pomoc ve vámi zmíněných mechanismech. Nejsme terapeuti, ale nabídnout pomoc od povolané osoby už umíme, viď, Hanko? Prostě ta nutnost už přišla. Zároveň asi potrvá, než si studenstvo zvykne, že za námi může přijít, že je něco trápí. A když přijdou, zase jde o to, abychom důvěru nezradili, že někde něco blbě plácneme.

Hana: Nevnímám Colours ani PLATO jako alternativní scénu. A promiňte, na fakultě jsem pár měsíců a neumím na to z pohledu pedagoga kompetentně odpovědět. Z pohledu umělkyně vnímám, že z Prahy do Ostravy je to stále dál než naopak.

Jiří: Období studia je mimo jiné obdobím vytváření důležitých profesních vazeb. Ostravská scéna je živá, ale není velká, takže je logické, že si tyto vazby vytváření uvnitř ní. Považuji nicméně za jeden z mých úkolů, abychom přispěli ke zvětšování prostupnosti mezi Ostravou a „zbytkem světa“. Z Prahy do Ostravy to možná bude vždy dál než opačným směrem, ale mě jde o to, aby to z Ostravy bylo blízko kamkoliv.

Hana: Co se týká Bedřišky, tak se příliš neangažuji, spíše fandím. Řekla bych, že se umělec může a má zapojit stejně jako každý jiný. Možná to dělá jinou formou. Ve škole se těmhle tématům nevyhýbám. Je pro mne důležité umět vyjádřit občanský postoj, solidaritu, mít sociální citlivost, ale přesto bych nechala na každém míru a způsob jeho osobní angažovanosti a aktivity.

Jiří: Ve Spolku Skutek jsem se angažoval, protože jsem cítil chybějící kolektivní hlas osob působících ve výtvarné kultuře. I když nechuť ke spolkovým organizacím má hluboké historické kořeny a souvisí i s individuálním charakterem výtvarné práce, je jich zapotřebí, abychom mohli komunikovat témata, která máme společná nebo alespoň navzájem blízká. České Budějovice jsou jiným příběhem. Začínal jsem tam jako kurátor a kritik umění a chtěl jsem s nimi setrvat v kontaktu, i když jsem žil v Praze. Kamarádům v nich chyběl určitý druh výtvarné kultury, tak jsme u jednoho z nich několikrát za rok vyklidili byt a udělali z něj bytovou galerii Zutý Mánes. Občas jsem kurátorsky připravil výstavu pro Michala Škodu v Domě umění. Po návratu do města před dvanácti lety jsem si ale začal všímat místní kultury v širším měřítku. To by ale v principu nemuselo vyústit v nějaký aktivismus. K němu jsem byl spíš dotlačen přístupem místního politického establishmentu ať už například k Domu umění nebo k umění ve veřejném prostoru. Vlastně o aktivismus nestojím. Za uplynulé tři roky se mi v městské kulturní komisi podařilo lépe pochopit celek budějovické kultury a několik věcí možná i zlepšit, ale u vedení města mám asi hlavně pověst věčného kritika, který věci jen komplikuje, a nejlepší proto je ignorovat ho. Je obrovská škoda, že politici kritické připomínky automaticky vnímají jako součást politického soupeření. A aby bylo jasno, mluvím o kritických postojích, u kterých se vždy snažím předložit možnost vhodného řešení. V Ostravě si na něco takového netroufám. Jsem „návštěva“ a nechci rozdávat rozumy lidem, kteří své město a jeho kulturu znají milionkrát lépe než já. Až si o můj názor řeknou, tak ho rád poskytnu. Do výuky se tyto zkušenosti snažím přenášet nenásilně, jako zkušenost, která je trošku bolestivá, ale může se v budoucím životě mladého umělectva objevit v nějaké obdobě.

Hana: Vlastně mě napadají samé banality a samozřejmosti jako že je důležitá pracovitost a vytrvalost. A touha podat svědectví a potřeba sdílet. Nechat si pomoci, když je potřeba, budovat a upevňovat přátelské vazby. Taky si uchovat tu zvědavost, o které jsem mluvila dříve. To dost pomohlo mně.

Jiří: Snad jen k té vytrvalosti. Není snadné vytrvat v době, kdy na nás ze všech koutů vyskakují šílené stránky civilizace: klimatická katastrofa, brutální válečné konflikty, rozvrat humanistických hodnot a hrozby spojené s překotným a pro laika těžko předvídatelným rozvojem technologií. Není snadné tuto dobu žít, natož v ní dospívat. Vytrvalost v našem světě je tak podmíněna pečlivým, ale nesnadným udržováním si naděje. A to i ve vztahu k umění, které tuto naději má obsahovat, a to i když třeba chce vypovědět pocity hluboké beznaděje. Naděje, která tkví v důvěře ve sdílení té tíhy.