Veronika Šrek Bromová Z Prahy na Chaos Z Prahy na planetu Chaos

Přišlo komplikované období kolem roku 2006, kdy onemocněli moji rodiče, musela jsem pustit a vyklidit jejich diagnózou zaplněný byt a ateliér, který opustila sestra, vše v krásném domě na Vinohradech, kde jsem většinu 90. let strávila s tehdejším partnerem Kanaďanem Dougem, s kterým jsme podnikali, měli jazykovku a malé grafické studio, přivedl mě k práci s počítači a moje devadesátkové věci by bez něj možná nevznikly, ale v období kolem 2000 jsme se rozešli... V bytě v 1. patře v Chodské 13 jsem uspořádala mnoho večírků s přáteli z uměleckého světa, a protože jsem tehdy nic moc neprodávala, jen třeba jednou za pár let, a plat vedoucí ateliéru na AVU mě neuživil, v podstatě jsem neměla na nájem, který se začal zvedat... Posléze jsem byt uvolnila rodičům, kteří dostali vyhazov z ateliéru na Žižkově. Začala jsem tedy používat malý byt po babičce, kam jsem se odstěhovala kdysi v osmnácti letech po ostré hádce s otcem, který se mě stále snažil nějak ovládat. Ten jsem v mezičase občas zdarma půjčovala např. studentům v nouzi, ale nakonec jsem ho také musela pustit. Tam jsem žila v době mého učení na AVU, to bylo období, kdy jsem začala žít s malířem Martinem Mainerem a jeho dcerami, 30 km od Prahy v Limuzech. Celá ta ekonomická situace, privatizace domů, situace příchodu investorů ze západu, hlavně z Itálie, co jsem tak pozorovala na Vinohradech, začala proměňovat situaci minulosti, kdy se dalo vyjít s málem. Byla jsem ráda, že se stojaté vody období po komunismu začaly hýbat, ale finančně jsem to neustála. Přestěhovala jsem se postupně k Martinovi a po našem rozchodu na chvíli zpět do malého bytu, a asi rok poté jsem poznala díky chalupě u Poličky Ivana, který mi pomáhal s její opravou, a později to už jsme spolu žili i s vyklízením bytu po rodičích – tak trochu rytíř, který mě vysekal z křoví. Při tom vzpomínání pociťuji vděk za vše, co pro mě udělal, nabídl mi domov, poznala jsem úžasnou komunitu přátel na Poličsku a mohla s ním osmnáct let sdílet jeho usedlost Chaos. Pociťuji radost z toho, co jsme spolu dokázali – adoptovali a vychovávali dvě děti a udržovali krásný přírodní prostor, pořádali výstavy a kulturní akce, workshopy a koncerty. Ivan teď bohužel leží na NIP s poškozeným mozkem, napůl ochrnutý, s poruchou řeči, a nevím, co bude.

Byla to naše malá vesnická vize ráje, plovoucí proměnlivá komunita složená z dobrovolníků, rodiny, přátel, umělců, studentů, šamanů, teoretiků, sociologů, historiků, bláznů a dětí, zvířátek. Dobrovolníků především z řad wwoof.cz – skrze tuto organizaci k nám přijelo mnoho z hledajících, kteří se stávali a stávají součástí naší rodiny a komunity a kteří pomáhali s realizací a údržbou našeho projektu. Lidé, kteří hledali zkušenosti, jak žít jinak, trochu mimo systém, blízko přírodě, jak si pěstovat plodiny a ekologicky žít a stavět – dnes se říká zodpovědně environmentálně atd. Udržitelné to bylo hlavně díky nim, mně a mému muži a všem dobrým lidem, kteří tady nějak přiložili ruku k dílu. Chci to zkusit bez otravné byrokracie kolem grantů, uvidíme, jak to půjde a jestli budu schopná to utáhnout sama, protože Ivan se bude zotavovat asi dlouho a nevím, jak to bude.

Z grantů města Poličky a MKČR, a jednou Státních fondů a jednou Agosto Foundation jsme provozovali především celoroční kulturní programy Galerie Kabinet Chaos. Zvala jsem umělce, jejichž práce rezonovala s naším projektem a nějak nově představovala téma přírody, a další blízká témata. Dělali jsme letní setkání umělců, historiků a lidí inspirativních jak pro umělce, tak pro místní publikum. Otevírali jsme různá témata, která nám přišla aktuální a inspirativní, např. téma komunit, téma mezidruhové komunikace, témata cest do málo probádaných míst, rituály s aztéckým šamanem. Zvala jsem lidi, co pracovali terapeuticky s duší nebo tělem, obojím atd. Začali jsme pořádat dětské kreativní dílny – bavilo nás je vymýšlet společně s mou dlouholetou kamarádkou Štěpánkou Nikodýmovou, která vystudovala peďák, výtvarku a zajímalo ji téma umění z odpadů, a skvěle to s dětmi umí. Ivan původně dělal punkové festiválky přímo v Chaosu, ale i jeho, který měl rád poličské pivo, už nebavilo zbavovat se opilců, kteří se u nás snažili i po skončení akce přebývat. Takže s mým příchodem se Chaos přeorientoval směrem k umění. Inspirovala nás kniha ekosociologa Bohuslava Blažka Venkovy a Václav Havel svými myšlenkami občanské společnosti. Muž byl velmi aktivní v místních sdruženích všeho druhu, hlavně ochrany přírody, i opoziční politická sdružení, která nabízela novější pohledy oproti zkostnatělému a 30 let dominujícímu místnímu ODS. Ještě než se stala tato aktuální tragédie, o které nevíme, jak se vyvine, tak jsme chtěli všechny naše dobrovolnické aktivity omezit – mně bude letos šedesát, Ivanovi brzo sedmdesát let. Galerii jsme dělali od roku 2011, tedy patnáct let, dobrovolnicky. Ještě možná pár výstav bude, ale rozhodně mě už nebaví zabývat se vyplňováním formulářů a vyúčtováním. Horor kolem kontroly ze svitavského finančáku, která pokrývala čtyři roky naší činnosti a dopadla „bez nálezu", mě poněkud sebral chuť tyto věci do budoucna řešit. Místní spolek Přespolní se věnuje náplni a provozu objektu Archa Jiřího Příhody, která je také galerií, a několik dalších našich přátel z okolí se o něco pokouší.

Nějaká podpora se může hodit, např. v situaci, kterou teď procházím já. Vůbec zatím nevím, k čemu status umělce vlastně je. Přijde mi, že k tomu se může hlásit kde kdo. Asi by mělo být více definováno, kdo vlastně umělec je – asi by měl za sebou něco trochu mít... nějaké výsledky. Nevím, ale co zajímá mě, je nějaká možnost jiného zdanění nepředvídatelných výdělků. Např. moje zkušenost je, že je výhodnější sám sebe degradovat z umělce na živnostníka, tím pádem je snesitelnější zdanění... Když výjimečně vydělám prodejem díla např. z 90. let, které jsem třicet let skladovala a starala se o něj, tak moje zkušenost je spadnout do DPH, zaplatit zhruba půlku zpět státu, naskočí obří zálohy, a zase stres na mojí hlavu, která s penězi moc pracovat neumí. Atd. atd. Vše začíná být velmi komplikované a umělci většinou nemají na tohle buňky. Někdo je dobrý i v businessu, ale myslím, že většina se chce věnovat tvorbě a neřešit to ostatní. Kdyby bylo možné umělce nějak lidštěji a jednodušeji zdanit, protože děláme prostě cosi speciálního po všech stránkách. O ukončení s grantovou podporou jsem začala uvažovat po zkušenosti s kontrolou, která trvala asi tři čtvrtě roku – museli jsme stále něco dohledávat a doplňovat, bylo to stresující období. Prostě vám to vezme radost a chuť do něčeho věnovat energii. Psát projekt, když víte, co chcete nebo o co vám jde, mi nepřišlo těžké, šlo to samo. Jeden rok jsem to celé už zvládla i bez pomoci včetně rozpočtu. Pak mě rozhodilo, že to muselo být elektronicky, a protože to bylo vlastně pořád podobné, tak jsem byla zvyklá to dělat na poslední chvíli. Bohužel jsem pak skončila na tom, že systém MKČR nefungoval na Apple počítače. Nejsem zas až takový génius, ve stresu mě nenapadlo, že bych mohla použít jiný prohlížeč atd. Byla asi nějaká školení, ale na to já moc nejsem... Podpora programu byla fajn a jsem za to ráda, že jsme mohli pro naší vesnici a okolí něco kulturního dělat. Bohužel místní sousedi neměli zase až takový zájem, byla jsem velmi idealistická, možná nezvolila adekvátní strategie. Občas stačí jeden místní mocný člověk, co vás nějak pomluví, a nasměruje část lidí proti vašim aktivitám... Dost jsem se poučila a později přesunula projekt z bývalé školy, jednotřídky a kabinetu vesnického učitele k nám do podkroví, kde výstavy navštěvovalo mnoho místních i z jiných vesnic, Poličky i větších blízkých měst, chalupáři, umělci. Jeden vystavující si v nedalekém Jimramově díky mojí informaci našel vybydlený kostel, kde dnes žije a začal také pořádat kulturní akce, koncerty, výstavy atd. (Jakub Tomáš Orel). Nebo spolek Přespolní z blízké Lubné, kteří se starají o náplň opuštěných vesnických staveb. Možná všichni máme v sobě potenciál být umělcem, je to dar kreativity a jejího rozvoje, zbavení se strachů, cesta ke svobodě. Ale asi to v té vrcholné formě nemůžou dělat všichni – o houževnatosti a hlavně o posedlosti a skutečné vnitřní potřebě se takhle projevovat a komunikovat, to určitě je. Ze škol dnes vychází velké množství umělců, a hodně z nich je skvělých, myslím, ale že procento lidí, kteří v umění vydrží, zas tak velké není. Velký je ale svět a dnes je mnohem snazší s ním být ve spojení – odjet jinam, hledat štěstí, zázemí a možnosti v centrech umění, jako je Londýn, Berlín, New York, Paříž a další... Svět se zajímá o nové, dlouho opomíjené regiony, Afriku např... Jsme si blíže a víme o sobě a o tom, co se děje díky sítím (těm zrádným vodám). Myslím, že svět kyne kreativitou, když to tak projíždím a nacházím spoustu rezonance s tím, jak to aktuálně cítím já. Jazyk umění stále roste, proměňuje se, je živý a nasává všechno kolem. Když se uvolní stavidla tvořivosti, často zaražené někým, kdo vám řekl, že na to nemáte, tak v podstatě můžete tuhle sílu uplatnit v jakémkoliv oboru, nejen v umění.

Děti mě vždy fascinovaly svou spontánností, spoustou energie, hrami, které vznikají z ničeho. Jsou to přirození performeři, filozofové, vědci, radostné čisté bytosti, které jako my všichni tu krásu postupně ztrácíme – jsme ubíjeni vším možným. Jedna z mých prvních výstav byla Róza extáze, kdy jsem byla okouzlená sledováním své neteře Rózy, jejích tanců a dovádění. Vznikl soubor fotografií, byl kdysi vystaven v galerii Velryba v Opatovické ulici v centru Prahy (galerie stále funguje, ale většinou už nemám čas tam zajít). Inspirovaly mě myšlenky Osha, kniha O dětech, záznamy jeho promluv na toto téma. Myšlenky, že pro děti je ideální, když se jim dopřeje objevovat svět bez zásahů vychovatelů, vlastně i rodičů, když je jim ponechán prostor a čas – myslím, že prostor naší usedlosti k tomu byl ideální... Mohla jsem, když jsem to vydržela, jim tento luxus dopřát. Bohužel později, jako asi všude, jsme vyměkli pod nátlakem situace ve škole, kde už přece všichni měli mobil. Škola i vyžadovala, aby děti měly chytré telefony na hodiny informatiky. Děti spolu chtějí chatovat a hrát hry, protože např. tady ve vsi nemají vrstevníky atd. Děti nás naučily mnohé a ještě nás stále učí, hlavně trpělivosti. Teď na to budu možná sama, takže fakt nevím, jak to dopadne, ale v podstatě mě drží zrovna teď nad hladinou. Jsou pozitivní a nadané, hrají na housle a klavír, mají dobré známky a jsem šťastná, že je mám. Všichni se pořád učíme ve škole života. Myslím, že role rodičů a pedagogů se trochu přeceňuje – pro mě byli vždy důležití spolužáci.

Syn Hugo hraje hry, kde se učí obchodovat, vyměňovat, a myslím, že to v sobě má. Johanka na prvním festáku, kam jsme ji vzali – odehrával se ve vypuštěném bazénu před vypuknutím sezony – měla nárameček ode mě a spontánně začala s lidmi komunikovat a náramek vyměňovat za jiné věci, které si vyzkoušela a pak je zase vrátila. Bylo jí asi dva roky, bylo to velmi roztomilé a viděli jsme, že se ve světě neztratí. Já si umím říct za svou práci. Některé věci dlouho držím a skladuji xy let, než se s nimi rozloučím... Třeba moje sbírka kreseb je pro mě nějak více intimní než fotografie a prodávat se mi nechce. Trochu víc prodávat jsem začala pár let zpět, za covidu. Říkám si, že si sběratelé řeknou, třeba: „Dlouho vydržela, stárne." Nějakou stopu jsem zanechala, tak že to asi už má pro ně smysl... Nevím, jak to funguje, prý se začali sbírat devadesátky, protože osmdesátky už měli dost. Dříve jsem jednou za pár let prodala něco institucím, spíš výjimečně si ode mě kupují menší sběratelé. Těch velkých je asi jen několik v ČR, ale v podstatě o tom moc nevím. S aukcemi moc dobré zkušenosti nemám, ale někdy v nouzi tam něco dám, nebo pokud chci něco podpořit.

Zatím největší můj obchod proběhl s podporou několika stran, do sbírky v GASKu. Byla to ikonická věc, která reprezentovala ČR na Benátském bienále v roce 1999. NG má asi třicet let jedinou moji věc, kterou jim myslím věnoval sběratel Jelínek, který kupoval od mladých umělců v půlce devadesátek... Nejvíc toho má GHMP, ale často to byla výměna pro podporu výstavy nebo realizace katalogu. MuMoK třeba má mojí velkou fotku z cyklu Pohledy. Měli ji na výstavě a já ani nevěděla, že tam je. Někoho jsem potkala na ulici a gratuloval mi, že jsem na výstavě ve Vídni a ve sbírce, ale věnovali to tam rozvádějící se soukromí sběratelé, kterým to kdysi dávno prodal můj tehdejší vídeňský galerista...

Během 90. let jsme měli s.r.o. To už jsem psala... Pak jsem začala učit a nějak mě bavilo učit se učit, doposud, i když finančně je to opravdu hlavně hobby. Zažila jsem momenty, kdy jsem si půjčila od přátel, ale vždycky jsem to nějak vybrala.

Vystavuju celkem aktivně, baví mě to a motivuje. O honoráře si říkám od doby, kdy mám děti. Většinou jsou symbolické, občas žádné, což nechápu – i já s naší spolkovou Galerií Kabinet Chaos na vsi jsem se z grantů snažila peníze dát umělcům, tak nechápu, proč to nejde jinde. V žebříčku J&T banky, k němuž mám trochu výhrady – nevím, jestli se to dá brát jako objektivní, když ho realizují soukromá galeristka, magazín a banka, co ty lidi na vrcholu sbírala. Nevím, říkají, že když tam někdo není nebo nemá umístění na vyšších příčkách, že to neznamená nekvalitu. Ale ať chtějí či ne, tak umělci v horních číslech to mohou mít s komerčním úspěchem snazší, a prý to není o tom, že více prodávají, ale jak asi často a v jakých institucích vystavují. Držím se tam poslední roky výš, přitom vystavuju pořád podobně intenzivně od devadesátek, ale prodávám víc zhruba od doby, kdy se v žebříčku posouvám ze 70. na cca 20. místo. Všimla jsem si, že mě často oslovují, když začíná nová galerie – moje jméno je v povědomí lidí a hodí se jim, a snad i moje tvorba. Naposled Automatické mlýny Gočárova galerie – oslovili mě k vytvoření rozměrné instalace na obří plochu zdi s tím, že budou tato díla ze zdi sbírat. Pak zjistili, že v tom mega drahém zrekonstruovaném mlýnu nemají dost místa v depozitáři – to mi přišlo opravdu humorné. Někdy si říkám, že všechno prodám, abych měla místo na něco jiného, třeba fotokomoru. Nebo prostor pro terapii tmou.

Se vším se dá pracovat. Jezdím stále jednou týdně, učím na Anglo-American University už deset let, vedu svoje Cross Media Art Studio, soubor několika kurzů, kde kombinuju prvky arteterapie a vedu studenty k umění i práci se sebou samými.

Instagram je pro mě celkem přirozený nástroj, ale nějak neumím prezentovat jen umění. Je to můj malý umělecko-společenský magazín, v kterém vyprávím #villagelife #sisterhood #villageculture #Prahaha #Kidsplay a jiné. Bohužel jsem nějak nestihla včas zaplatit a stránky mi smazali. Potřebuju někoho, kdo mi s tím pomůže. Dělám na knížce s názvem Autobiograf už deset let a pomáhá mi teď s grafikou moje kamarádka umělkyně, fotografka a grafička Markéta Othová. Chtěla bych mít stránky hotové, až vyjde kniha, graficky sladěné, protože do knihy se toho upřímně řečeno moc nevejde a ráda bych v ní odkaz přes kód na www. Moje práce je poměrně členitá – možná je to taky nějaká diagnóza, když na to tak z odstupu koukám, ale spíš jsem trochu hyperaktivní a nudí mě dělat něco, co už vím, že funguje. Pořád hledám nové výrazové prostředky a od fotografie, nebo nějak posunuté fotografie – s tím médiem jsem experimentovala – tak dál zkouším kde co. Poslední dobou tíhnu více k materiálům, barvám, kresbomalbotiskům, či co to je, se zapojením či použitím přírodních matric... Ráda pracuji akčně, v podstatě rychle. Času s dětmi a statkem moc nemám... Ale ta akčnost a performativnost, jakési vycházení z momentu tady a teď, mě dost baví – je to vlastně zároveň performance... Co ti mám povídat, však víš. Vzpomněla jsem si, jak jsi tahal plátna přírodou.

Jít vlastní cestou, ať vede kamkoliv. Následovat svoje srdce a intuici – s používáním mozku se to nevylučuje. V rovnováze přejdete i po tenkém laně s radostí a úsměvem. Nebojte se posouvat své limity, buďte poctiví a upřímní v tom, co děláte. Pohledům tam i sem se asi už nevyhnete, ale zkuste se vždy vrátit k sobě a svým pocitům a vhledům. Nenechte se odradit, zastrašit. Učte se – je mnoho učitelů, směrů, možností. Každá nová zkušenost, dobrá či špatná, vás posune na vaší cestě. A cesta v umění je nekonečná... Je to celoživotní komunikace sama se sebou i světem skrze díla, která vytvoříte. Dobré je něco dokončit, až pak můžete jít dál. Čtěte, rozvíjejte svoji duši, cvičte mozek, věnujte pozornost svému tělu, experimentujte v umění, zkoušejte práci s různými materiály, technikami. Řemeslo je teď v rozkvětu – no, máte všechno před sebou, to je krása!