Pavel Preisner nežije online, nepropaguje se a o výstavy neusiluje. Do adresáře ArtGraduates ho přihlásil kamarád – sám by to neudělal. V následujícím rozhovoru sdílí svá kréda. Ačkoli si v běžném životě tykáme, pro účely tohoto rozhovoru jsme se vrátili k vykání.
Stal jste se jubilejním stým umělcem v adresáři ArtGraduates – jenže sám jste se nezaregistroval. Udělal to za vás kamarád, který vám spravuje i Instagram. Co vás vede k tomu svěřit tuhle vrstvu uměleckého provozu někomu jinému? A jaký vlastně máte vztah k onlinu?
Jsem počítačový analfabet. Umím jen ty nejjednodušší operace: mail, platby a prohlížím si obrázky. A YouTube – žiju sám, tak muziku, abych se definitivně nezbláznil... Jsem v podstatě staromódní. Jsem idealista a utopista (se špetkou pacifistické agrese – jinak než paradoxem to nevyslovím). To se týká i mého psaní do časopisů Prostor Zlín, Protimluv, katalogů... Snažím se psát o vizuálních umělcích, kteří jsou a nikdo o nich neví.
A ta výtka – agrese – se týká málo citlivých kurátorů, jejich opatrnosti a lenosti. To pak dopadá tak, že se o těch, co žijou ve stínu, bude po x letech psát Revolver Revue. Budou tam mít svůj blok a dostanou se na chvilku na světlo. To je, myslím si, trochu pozdě. Nic proti RR, já jim fandím.
Potom dává smysl, že jste si na to někoho našel. Jakými dalšími cestami se snažíte dostat svou práci k divákům? Co se vám nejvíce osvědčilo?
Většinou nějaký můj obraz, který visí u mých blízkých, známých, ho uvidí někdo z jejich blízkých a ti se začnou zajímat. Ti přijdou do skladu a většinou něco koupí. Taky na výstavách se mi opakovaně stalo, že někdo něco koupil. Ale teď se snažím s laskavou pomocí kamaráda Jiřího R. dávat věci na Instagram. Na mé webové stránky se nikdo bez upozornění nepodívá.
Prodej přes osobní vazby, obraz na zdi u známých, který zaujme dalšího návštěvníka – to je vlastně ta nejstarší a nejautentičtější forma šíření umění. Na webu se bez cílené práce skutečně nikdo neobjeví sám od sebe. Jak je to ale s výstavami? Jak se k výstavním příležitostem vlastně dostáváte?
No, zatím jsem vždy dostal nabídku...
Řekl jste, že v prodeji umění záleží na štěstí – že si vás musí všimnout správný člověk. Dá se tomu štěstí nějak jít naproti? Vzpomenete si na moment, kdy to takhle zafungovalo?
Štěstí chodí okolo. Jak se mu dá jít naproti, to opravdu nevím. Snad je nejdůležitější denně praktikovat, ale nesnažit se příliš... Urputně usilovat o vystavování, někde... to neumím.
Na Zlínské soukromé vyšší odborné škole umění jste učil přes pětadvacet let – to znamená, že vašima rukama prošly už celé generace mladých výtvarníků. Co vám pedagogická práce dává jako malíři? A změnili se za tu dobu studenti – přicházejí dnes s jiným vztahem k umění, k řemeslu, k tomu, proč chtějí tvořit? Co je pro vás nejdůležitější jim předat?
Nejdřív jsem se učil učit. Pak byl jistou dobu vztah „učitel"/student vzájemný. Tam a zpět. Dnes už to nejsou studenti, ale žáci – druhý stupeň základní školy, mentálně i nasazením. Básník (malíř) buď hoří, nebo hnije, teď jich hoří poskrovnu. Dřív to pro mne bylo inspirativní...
Pokud je při korigování na co se dívat, jednak získávám vizuální informaci, na kterou bych sám nepřišel, a potom mne to nutí k formulaci hodnocení, analýze, která mne samotného překvapuje. A protože jsem novotaoista, spoléhám se na vhled. Který za ty roky alespoň minimální mám. Snad. Oni ti „žáci" za to, že jsou takoví, jak jsem zmínil výše, nemohou – mají jiný, žel chatrný základ.
Svou první básnickou sbírku Ulomili jste sám ilustroval, výstavu „Krása bude divná nebo nebude vůbec" jste pojmenoval podle textu, který vznikl přímo k obrazům. Kde u vás končí malíř a začíná básník – nebo ta hranice neexistuje?
Ten název Krása bude divná nebo nebude vůbec je parafrází Bretonovy věty „Krása bude křečovitá..." Ta hranice pro mne neexistuje, ba co víc, pro mne je to rovnice. Poezie složená ze slov je rovnocenná poezii složené ze skvrn, bodů a linií – tedy malířství.
S mým kamarádem, básníkem Pavlem Rajchmanem, se shodujeme v tom, že básník vůbec nemusí psát, stačí, když jako básník žije. S tím už tu byl Rimbaud. To je ovšem velký závazek.
Ve svých textech a obrazech, zvláště v poslední době, je jasně viditelný silný vztah k duchovnu. Jak byste sám sebe definoval, kým jste?
Čím dál víc se cítím jako autista. Profesně zdeformovaný... Ale malování je můj život. To jsem já.
K tomu duchovnímu: jsem pokřtěný katolík, ale posledních dvacet let tíhnu k taoismu a zenu. Jsem křesťanský novotaoista. Evangelia a Tao Te Ťing mají mnoho společného. I přes tu mentální hygienu taoismu a zenu mne sužují velmi silné úzkosti. Mám částečný invalidní důchod, ty úzkosti mne dohnaly až k sociofobii (a to mám rád lidi).
Ale hlavně jsem otec, mám dvě kouzelné dcery. Ty žijí se svou matkou, ale jezdí za mnou na víkendy. Máme se rádi.
Jakou terapeutickou roli hraje tvorba při zmíněných psychických obtížích?
Nikdy jsem neměl ambice dosáhnout uznání. Od začátku jsem chtěl tvořit, a když jsem zjistil, že si můžu dělat, co chci, co se tvorby týká, získal jsem vnitřní svobodu. Nevelkou sice zatím, ale cítil jsem se svobodně. A teď to nejdůležitější: od roku 2003, kdy jsem byl poprvé v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži, na protialkoholním oddělení, pocítil jsem, že můžu začít znovu. Tam na „pracovních terapiích“ jsme mohli dělat prakticky cokoli. Já jsem začal znovu malovat, s velkou chutí (poslední tři roky předtím už jsem nedělal skoro nic). S alkoholem to mám tak, že 90 % času jsem „čistý“. Čas od času mám recidivu, a ta končí vždy na JIPce. Hnus. Po propuštění z protialkoholního oddělení se zakrátko vyskytly úzkosti, které sílily až k dnešku, kdy je mi většinu času blbě. Navštěvuju psychiatričku, beru psychofarmaka a Antabus. To však nestačí. Každodenní práce u štaflí je moje terapie. Samotný proces. Na výsledku mi záleží až na druhém místě. Když stojím u stojanu a kmitám štětcem, jsem opravdu a opět svobodný. Trochu patetické, že? Ale ty stavy, co mě trápí, jsou nepopsatelné...
Kromě své básnické a malířské kariéry jste též výtvarný teoretik. Jak k psaní o výtvarném umění přistupujete, co je pro vás důležité předat, popsat, a čeho se naopak vyvarovat?
To slovo teoretik je v mém případě příliš silné. Prostě píšu. A dělám to rád. Letos už je to 26 let, co jsem napsal první text do Prostoru Zlín. Těch textů je fůra a chystáme s Jiřím Riesslerem knižní vydání v nakladatelství Malvern.
Často jsem uváděl výstavy, ale ty zahajovací řeči jsem míval napsané na kusech papíru a naprostá většina je poztrácená. Snad to nebude znít nabubřele, ty texty chápu jako službu. Říkám to proto, že malování je sobecké počínání.
Nikdy nepíšu o tom, co se mi nelíbí, nekritizuju. Můj bývalý šéf si ze mne utahoval, že se mi líbí všechno. V podstatě má pravdu – cením si všech, co něco dělají. S výjimkou Kristiána Kodeta a jemu podobných. Důležitá v této souvislosti je pro mne rovnice Josepha Beuyse: „Kapitál rovná se kreativita."
Z vašich odpovědí mi vyplývá váš rozsáhlý zájem o díla hnutí minulosti – surrealismus, tao... Jak vnímáte starší umělecké myšlenkové proudy ve své tvorbě, a jak v dnešní době obecně?
Dada, surrealismus, Vysoká hra jsou pro mne aktuální stále. Pořád je dost toho, vůči čemu se vymezovat. Ano, i dnes jsme v tom topinkovském probouzení se. A když můžeme, tak musíme pracovat na svém díle. Pro sebe. A když to osloví i někoho jiného, tak je to takové malé vítězství – přispění k tolik potřebnému, ostýchám se to vyslovit, ale přece: zduchovnění. Nemusí to být religiózní umění.
A ještě zpátky na začátek, je pro mne stále velkou záhadou kubismus Braqua a Picassa od roku 1907 až do roku 1914. Celý ten jejich princip, jejich laboratoř, nekukátkové zobrazování. A to se dnes na všech výtvarných školách učí podle renesančního modelu... A nade vším se mi vznáší Josef Šíma.
Pojďme si zavěštit. Byl jste pedagog, o výtvarnících píšete, věnujete se dějinám umění. Na jakou budoucnost se máme „těšit"? Z čeho máte obavy, na co jste zvědavý?
Co mne opravdu děsí, je umělá inteligence. Velmi nebezpečné! Věřím ale, že většina aspoň trochu citlivých lidí bude chtít i nadále namalovaný obraz, vytesanou či vymodelovanou a odlitou do finálního materiálu sochu, mechanicky nebo chemicky vytvořenou a vytištěnou matrici – grafický list. Mám rád i instalaci, když je silná, i performanci, když je silná a prováděná charismatickou bytostí.
Jako dnes, tak i v budoucnu bude ve zmíněných médiích reflektovaná doba, svět, ve kterém žijeme, ale třeba i hermetismus, v němž vládne bezčasí. A mnoho děl vypovídajících o všem možném. Doufám...
Z dějin umění znám jenom něco, mám velmi rád gotickou deskovou malbu a ranou renesanci, to bylo umění ještě službou, od Raffaela do dneška je to, až na výjimky, soutěž...
Děkujeme za rozhovor!
