Akademická sonda ArtGraduates nás tentokrát zavádí na Fakultu výtvarných umění VUT v Brně, do Ateliéru malířství 1. Ve standardizovaném rozhovoru s jeho vedoucími se navíc dotýkáme dvojí kulturní identity, rozdílů mezi malířskými školami a otázky, co vlastně znamená úspěch v umění – a jestli je vůbec nutné ho budovat.
Kolik se k vám do ateliéru posledně hlásilo uchazečů a kolik jste jich brali?
Argišt a Vasil: Každý rok se hlásí kolem třiceti uchazeček a uchazečů. Tento rok jsme vybrali a přijali tři studující.
Jak jste se dostali k učení? Bylo to vědomé rozhodnutí souběžně s vlastní uměleckou praxí, nebo to přišlo postupně?
Argišt: Během studia na AVU jsem si přivydělával výukou na soukromé škole a této činnosti jsem se i nadále s radostí věnoval na různých vzdělávacích institucích. Blízký vztah k pedagogice mám snad po babičce, jež v Arménii působila jako ředitelka základní školy.
Vasil: Já jsem to měl podobně. Má to asi i něco společného s mojí inklinací k nadindividuální praxi. Už jako doktorand na AVU jsem tam u toho dělal asistenta hostujícího pedagoga a po studiích jsem v pozici učitele vystřídal několik středních výtvarných škol.
Mohli byste stručně popsat přijímací řízení do vašeho ateliéru? A jakmile jsou studenti přijati, do jaké míry se podílejí na chodu ateliéru – mají slovo v náplni výuky, výběru hostujících přednášejících nebo celkové atmosféře?
Argišt a Vasil: První kolo probíhá online a jedná se o posouzení portfolia a motivačních dopisů uchazeček a uchazečů. Druhé kolo se skládá ze dvou částí, první se odehrává opět online a druhá prezenčně. Každá obsahuje dvě zadání. V prezenční části zároveň probíhají pohovory.
Jsme otevření všem možným návrhům a představám studujících v rámci výběru hostů i chodu ateliéru. Často iniciují dílčí změny programu i ateliérové praxe. Ateliér tvoří studující a na nich záleží nejvíc. Při výběru nových studujících musíme přihlížet i k tomu, jak můžou celkové nastavení ateliéru doplnit, rozšířit a zpestřit.
Jakou jednu vlastnost nebo kritérium osobně považujete za nejdůležitější při výběru uchazečů?
Argišt a Vasil: Do jedné vlastnosti nebo kritéria se to opravdu nedá vměstnat. Obvykle je to kombinace různých faktorů, které se doplňují. Důležitá je vlastní motivace, nadšení, sebereflexe, otevřenost a v neposlední řadě určitá míra malířských dovedností.
Odhadem jaké procento vašich uchazečů tvoří výrazně starší studenti? A jaký podíl tvoří cizinci?
Argišt a Vasil: Momentálně přibližně 5 % tvoří starší studující a 25 % občanky a občané jiných států, včetně Slovenska. To se mění na základě různých okolností a při přijímacím řízení to není faktor, který by hrál nějakou roli.
Mohli byste jmenovat několik svých absolventů, kteří dosáhli výrazného úspěchu na současné umělecké scéně?
Argišt a Vasil: To je vždy dost ošemetná otázka. Když vyjmenujeme úspěšné absolventky a absolventy, tak to předpokládá definovat kritéria úspěchu. A zároveň se inverzně vytváří prostor neúspěšných. A když vyjmenujeme talentované a neúspěšné, tak vymezíme neúspěšné a netalentované? Pokud budeme úspěšnost měřit frekvencí výstav a mediálních zmínek z poslední doby, nebo úspěchem v akademické sféře, pak z absolventek a absolventů Ateliéru malby 1 lze podle abecedy jmenovat: Yulia Bokhan, Štěpán Brož, Dominika Dobiášová, Marie Lukáčová, Vojtěch Luksch, Kateřina Rafaelová, Marie Štindlová, Aleš Zapletal a další.
Jsou mezi vašimi absolventy výjimečně talentovaní umělci, kteří si podle vás zasloužili větší uznání, ale z nějakého důvodu ho nedosáhli? Co jim podle vás stálo v cestě?
Vasil: Kristýna Fuksová, Ján Arendárik, Dita Klicnarová, Monika Kojetská, Ondřej Horák, Drahomíra Maloušková, Jiří Topinka, Zuzana Martiníková, Gabriela Váňová, Anna Sypěnová, Dominik Forman, Jolana Korbičková, Jana Švecová, Marianna Brinzová, Přemysl Procházka, Kamila Maliňáková, Kristýna Hejlová, Lenka Štěpánková, Veronika Kubátová, Marek Tischler, Zuzana Rišiaňová, Marie Fiedlerová, Kristýna Kyselá, Šárka (Pelikánová) Janeba, Anna (Straková) Fiedlerová, Lucia Janechová, Barbora Bažantová, Martin Gračka, Katarína Maceňková, Jakub Dvořák, Tomáš Kučera, Glorie Grünwaldová, Barbora (Rybníčková) Sapáková, Helena Ticháčková, Kateřina Kábová. Je možné, že jsem ještě na někoho zapomněl. To jsou pouze absolventky a absolventi; nezmiňuji zde studující, kteří ateliérem prošli, ale v průběhu studia odešli jinam.
Myslím, že talentovaní jsou všichni bez výjimky. Čím víc se člověk soustředí na to, co znamená úspěch, tím víc je jasné, jak moc je ten pojem nesamozřejmý a neuchopitelný. V posledním roce jsem byl na několika výstavách, kde byly k vidění práce nejméně osmi lidí z těchto výše zmíněných „nedoceněných talentů“. Někteří z nich jsou čerstvě ze školy, takže lze předpokládat, že na ně umělecká kariéra teprve čeká. Je to pochopitelně složité se uchytit na umělecké scéně, protože trh s uměním je v Česku relativně skromný. Často se pak z umění časem stane jakási vedlejší činnost, kterou člověk dělá rád, ale nedostává za ni tolik peněz, aby z nich žil.
Někteří absolventky a absolventi se začali realizovat v jiných (někdy více, někdy méně souvisejících) oborech. Například častá je pedagogická činnost, ale také oblast kultury v širším smyslu. Nebo co vím, tak také gastronomie, pojišťovnictví, erotické služby, produkční práce, nový cirkus, tatérská praxe, publicistika, ilustrátorství, práce u policie, písmomalířství, herní design, vazba knih, tvůrčí psaní, kurátorství, hudba, psychoterapie a podobně. A my pochopitelně z naší umělecké bubliny často ani neumíme rozpoznat, zda a jak moc jsou absolventi v těchto oborech úspěšní, nebo ne.
Sledujete, jak se vašim absolventům daří profesně v letech po ukončení studia – například kolik z nich zůstává aktivních jako profesionální umělci? Sbírá vaše instituce nějaká data o uplatnění absolventů?
Argišt a Vasil: Trochu jsme odpověděli na tuto otázku v té předchozí. Na webu FaVU VUT se jinak lze dočíst, že v současnosti má fakulta 869 absolventek a absolventů magisterského studia, 50 doktorského studia a přes 875 absolventek a absolventů bakalářského studia, z nichž více než 575 pokračovalo v návazném magisterském studiu. Fakulta zároveň provozuje alumni program a i po absolvování nabízí řadu možností další spolupráce a podpory, například postmagisterské a postdoktorské programy či dotované ateliéry.
Zahrnuje váš program nějakou výuku zaměřenou na digitální gramotnost pro umělce – budování online portfolia, práci se sociálními sítěmi nebo sebeprezentaci? Které online platformy vaši studenti nejčastěji používají k prezentaci své tvorby?
Argišt a Vasil: Máme v tom zatím mezery, které se chystáme důsledněji řešit. Považujeme v současnosti za důležité prezentovat uměleckou aktivitu v digitálním prostoru na maximálně profesionální úrovni. Samozřejmě, že aktuálně se nejvíce využívá Instagram, který je v mnoha ohledech problematický, ale to je na delší rozbor.
Spolupracuje váš ateliér aktivně s galeriemi, muzei nebo jinými uměleckými institucemi, aby studenti získali kontakt s reálným provozem ještě během studia?
Argišt a Vasil: Každý rok máme jednu nebo někdy i více výstav s velkou účastí studujících. Spolupracujeme s výstavními institucemi napříč celou ČR. Považujeme za důležité, aby se studující zúčastnili výběru děl a instalací výstav, neboť je to podstatná součást umělecké praxe i kontextualizace tvorby.
V uměleckém vzdělávání se diskutuje o mocenské dynamice mezi pedagogy a studenty. Jaké mechanismy existují na vaší instituci k prevenci zneužití postavení a považujete je za dostatečné?
Argišt a Vasil: Je pro nás zásadní se v pozici vedoucích chovat vůči studujícím maximálně empaticky a vytvářet příjemné prostředí. Snažíme se pravidelně sledovat a zohlednit zpětnou vazbu ze strany studujících. Máme samozřejmě na fakultě i funkci ombudsmana.
Oba vedoucí Ateliéru malířství 1 se narodili mimo Česko – Vasil v Rusku, Argišt v Arménii – a oba tu žijí od dětství. Jak tahle zkušenost s dvojí kulturní identitou ovlivňuje atmosféru ateliéru? Přináší zahraniční studenti do ateliéru něco specifického?
Argišt: Oba rodiče jsou původem z Arménie, ale od mých dvou let jsme žili v Česku. Dvojí vědomí – arménské i české – ve mně vytváří kulturní fluidnost a zároveň přináší vnitřní rozpor spojený s asimilací. Možná tato zkušenost může do ateliéru vnést vyšší míru empatie k různým kulturním rozdílům studujících, ale příliš bych to nepřeceňoval. Zahraniční studentky a studenti v ateliéru mohou jednoznačně rozšířit možnosti uvažování a vidění pro všechny v ateliéru, což platí ještě více pro ně.
Vasil: Za mě je asi největším bonusem této náročné zkušenosti možná schopnost určitého distancovaného pohledu na kulturu v širším smyslu slova. V ostatním bych se připojil k odpovědi Argišta.
Vasil studoval na UMPRUM u Jiřího Davida, Argišt na AVU u Skrepla a Berana. Jaké odlišnosti těch dvou škol přinášíte do společného vedení jednoho ateliéru?
Vasil: Já jsem započal své studium na vysoké škole v malířském ateliéru Pavla Nešlehy na UMPRUM, pokračoval u Stanislava Diviše, stážoval u Vladimíra Skrepla na AVU, diplomoval u Jiřího Davida na UMPRUM a pak ještě pokračoval na AVU u Jiřího Příhody. Je to kombinace různých vlivů a popravdě, spíš než rozdíl dvou různých škol rozeznávám rozdílné pedagogické přístupy těchto jednotlivých osobností. Zpětnou reflexí jsem se pokoušel přivlastnit některé jejich pedagogické metody a některé naopak vyvrátit.
Argišt: Mé studium začalo na AVU u Zdeňka Berana, po roce studia tento ateliér začal vést Martin Mainer. V pátém ročníku jsem pak byl celé dva semestry na stáži u Vladimíra Skrepla a diplomku jsem dělal v původním ateliéru. Nicméně jsem se nikdy nechtěl mentálně fixovat v konkrétním ateliéru a v průběhu studia jsem konzultoval s mnoha dalšími vyučujícími. Chtěl jsem ke studiu přistupovat tak, že jsem studentem AVU, a ne studentem konkrétního ateliéru.
Na závěr – jakou radu byste dali mladým umělcům na začátku cesty? Co je potřeba k tomu vydržet a vybudovat si udržitelnou kariéru v současném umění?
Argišt: Musel jsem se nad tím dlouze zamyslet, ale nakonec mi připadá, že klíčovým slovem může být otevřenost. Ta zároveň zahrnuje i flexibilitu, tedy schopnost být připraven dělat zásadní změny ve své umělecké činnosti. Ne všechny umělecké strategie totiž představují v danou dobu tu nejúspěšnější volbu a v určitém kontextu nemusí rezonovat. Neznamená to však podléhat krátkodobým trendům ani se vůči nim zcela uzavírat – zůstat zkrátka otevřený a naslouchat sobě i všem možným uměleckým přístupům a z toho všeho vycházet tak, jak je nám nejpřirozenější.
Vasil: Mám pocit, že důležité je nebýt příliš upnutý na nějaké ustálené představy a schémata o umělecké činnosti. A také za mě není žádná hanba žádnou kariéru v umění nebudovat. Nějaká křečovitá snaha se prosadit může být i kontraproduktivní. Zkrátka v klidu pracovat na svých věcech a sem tam o tom dát vědět jiným lidem.
Děkujeme za rozhovor!
