Rozhovor s klasikem ostravské scény se klene od devadesátkových průniků na pražskou scénu přes vídeňské stipendium, jež mu otevřelo dveře do Evropy, až po příběh dědečka legionáře, pochovaného na brněnském Ústředním hřbitově.
Potkali jsme se na vaší výstavě Game over v Galerii města Blanska, kde tak trochu tematizujete vkročení do důchodu. Vyprávěl jste, že jste jako dítě na otázku „čím chceš být?“ odpovídal: důchodcem. Jaké to tedy je, dosáhnout svého životního cíle? Jste šťastný umělec v důchodu – a změnilo se vstupem do důchodu něco na tom, jak a proč tvoříte?
Tak tenhle dětský cíl se splnil bohužel až s přicházejícím stářím. Asi jsem chtěl být důchodcem a finančně nezávislý hned po té školce. Dostudoval jsem po různých peripetiích až cca v 31 letech. Potom jsem po roce a půl učitelování na SUPŠ tím důchodcem (invalidním) skutečně byl asi pět let, vymetal různá stipendia v Evropě a USA, vystavoval všude možně, taky hodně performoval, jako asi první tady jsem v roce 1996 začal dělat digitální tisky, pokoušel se o různé formy nových médií, hlavně videoartu a videoinstalací, objekty atp. Bylo to ovšem poměrně těžké vzhledem ke stavu a schopnostem a kapacitě tehdejší výpočetní techniky, ke které jsem se v 90. a na přelomu nultých let dostal… A teď v důchodu už mám těch počítačů plné zuby, tak bych se zase rád věnoval malbě a tvorbě objektů… i performance omezuji.
Dnes může být život virtualizován nadbytečnou měrou. Čím konkrétně počítače otravují vás?
No, nejsem ještě ta generace, která s počítači vyrůstala, a dlouho mi trvalo pochopit logiku komunikace s nimi. Je pro mne podobná komunikaci s úředníky nebo v pohádce o Jeníčkovi a Mařence tomu dialogu: „Osobo, nešly tudy děti?“ – „Já pleju len, až len vypleju, tak ho vyválím…“ atd. Čili bylo to pro mne mnoho utrpení a hodin strávených hrbením se nad notebookem, který v r. 2002 stál 85 tisíc, což byl tehdá můj půlroční příjem. A video jsem musel jezdit stříhat do specializovaných firem, kde jsem za to platil hodinovou a nemalou mzdu ajťákům, protože tehdejší kapacita mého počítače byla 3,6 GB. A to video třebas mělo 6 GB. A to jsem měl v r. 1999 počítač Macintosh G3, který stál 130 tisíc. Koupil mi ho tehdá nějaký ostravský magnát za asi 7 obrazů, které jsem mu za to dal. Takže „vopruz maximální“. Nechtělo se mi ani učit ty základní programy Adobe, Microsoft atd. A když se nakonec spářili ti ouředníci s počítači a dostali je do svých kanclů, tak to pak bylo dvojnásobné peklo na zemi. Při žádostech o granty a jejich vyúčtovávání a později i vysokoškolská pedagogika se zbyrokratizovala a pořád jsem něco musel sepisovat do formulářů a posílat nějakým úředníkům na rektorátu a ministerstvu atd. Peklo! Tak jsem se pak na ta Nová média vykašlal… Umělec si s úředníkem ani pomocí počítače neporozumí a proč by taky měl.
Vaše dráha je výjimečná i tím, že jste nikdy neodešel „za uměním“ do Prahy – zůstal jste v Ostravě a v ostravském regionu. Co vás tu drželo? A nelákalo vás centrum, kde se zdánlivě rozhoduje o tom, kdo je „velký“ umělec?
Tak do Prahy jsem jezdil v 90. letech tak 2× za měsíc, pokaždé na několik dní, abych se tam prosadil, ale žít bych tam nechtěl. Měl jsem štěstí, že si mě spolu s dalšími umělci, i mimopražskými, vyhlédli kurátoři Jana a Jiří Ševčíkovi a Lenka Lindaurová a Ivan Mečl, který mi udělal první katalog jako přílohu svého časopisu Umělec. Potom mě už znali všichni a do Prahy jsem už nemusel tak často jezdit. Jsem lokálpatriot a Ostravu mám rád. Nikdo si tu na nic nehraje, nezakrývá emoce, je tu méně pokrytectví, pro pozorovatele (a umělec by měl být dobrým pozorovatelem) je snadnější pochopit spoustu věcí. Neříkám, že v Praze i jinde jsem nepotkal spoustu skvělých lidí, ale blbost a stádnost se mj. nejlépe zkoumá tady u nás v Ostravě.
Pojďme ocenit ty skvělé Pražáky – mohl byste jmenovat některé své přátele a co na nich máte rád?
Tak ona ta většina mých oblíbených Pražáků je stejně původně z Moravy, kromě výjimek, ale i ti byli původně mimopražští. Zkoušky na AVU jsem dělal v r. 1990, z 900 uchazečů nás postoupilo do druhého kola 60, dělal jsem přijímačky na malbu (J. Sopko, Načeradský a B. Dlouhý) a tam jsem se za těch pár dní seznámil s Tomášem Vaňkem, Romanem Frantou, Romanem Traburou. Pavel Šmíd a Petr Pastrňák byli mí souputníci ze skupiny Přirození, ti se na AVU pak dostali a v devadesátkách jsme se potkávali na společných výstavách převážně v Praze a sympóziích. A můj bratranec Petr Lysáček byl v té době studentem u St. Kolíbala. Chodil jsem je pak na AVU navštěvovat a setkával se tam i s M. Knížákem, J. Sopkem, Vl. Kokoliou, J. Kovandou atd. S manželi Ševčíkovými mě seznámil Petr Lysáček. Udělali jsme společné trojvideo na ostravské haldě na jimi kurátorovanou výstavu To, co zbývá (1993) a ta moje část (jak cvičím na ulici s horským kolem takové něco jako spartakiádní cviky) se jim hodně líbila, fotka z toho se octla i na obálce katalogu z této výstavy, a to byl asi jeden z klíčových momentů, od té doby jsem na jejich každoročních výstavách už nechyběl. Dalším důležitým momentem byla moje první samostatná výstava v galerii MXM (v r. 1998) a to, že jsem tam vystavil mj. ty digitální tisky, jejichž tiskárnu si zase díky štěstí jako první v ČR pořídil náš kamarád Rosťa Němčík z Petřvaldu u Ostravy. Dříve než v Praze, koupil ji, myslím, z Hongkongu.
V té době nově nabyté svobody jsme vlastně nastupovali do uměleckého provozu tři generace: ti, co patřili ke generaci 60.–70. let, my z generace let 80. a postupně i ti mladší o deset let. Takže jsme se potkávali na různých výstavách s autory skupin Tvrdohlavých, 12/15, s pedagogy AVU a UMPRUM a postupně i jejich studenty a žádnou mezigenerační zášť (jako je tomu dle mého soudu dnes) jsme teda nepěstovali a byli jsme rádi, že je k nám starší generace přátelská a vstřícná, a my jsme si jejich práce vážili… Asi by nás ani nenapadlo jim nadávat do boomerů a pohrdat jejich názory. Asi nás netlačila kapitalistická konkurence, umění v té době bylo na okraji zájmu společnosti a umělců nebylo ani tolik na čtvereční metr ČR jako dnes… A na závěr již jinde tady v rozhovoru zmíněná pomoc Ivana Mečla a redakce Divus. Taky paní šéfredaktorka časopisu Ateliér Blanka Jiráčková a kurátorka výstav Milena Slavická nám v začátcích pomáhaly. Taky i výstavy ve Špálově galerii, kterých jsem se zúčastnil několik, projekt na benátské bienále 1999 s budoucí paní ředitelkou GHMP M. Juříkovou a její pozdější podpora. Klíčová byla taky moje občasná spolupráce s galerií MXM na Kampě a jejím druhým kurátorem Janem Černým, i když jsem nebyl jejím kmenovým umělcem. A na spoustu dalších skvělých lidí od umění a umělců jsem určitě teď zapomněl…
Mluvíte o štěstí, ale co jste musel splňovat, aby vás mohlo potkat a významní kurátoři si vaší práce všimli a vybrali si vás? Mimochodem katalog u Umělce si dobře vybavuju, bylo to ve své době zjevení pro mě zcela nového provokativního sebeironického přístupu.
Tak to zmiňuji už v předchozím odstavci – ty fajn lidi, kteří si mé práce hned od počátku všimli, a díky jim jsem se v té Praze a později i jinde postupně prosadil. A díky tomu, že jsem byl asi jiný než ostatní, za což děkuji té mé Ostravě a svým kamarádům tam…
Jak na začátku devadesátých let v Ostravě vypadala scéna současného umění? Co vás vedlo k účasti na budování infrastruktury, jako je galerie Jáma 10, mezinárodní festival performance Malamut, skupina Přirození?
Nebylo tady, co se týká výtvarného umění, téměř nic. Jen Krajská galerie se zastaralým programem, chyběly další instituce jako městská galerie, střední a vysoké umělecké školy, malé galerie, grantová politika, tak jsme si to museli udělat sami, aspoň co se dalo. Malé galerie (Fiducia, Jáma 10), festival performance Malamut, skupinové výstavy a sympózia na Dole Michal, v Hornickém muzeu pod Landekem, časopis Landek, výstavy a programy v klubu Černý pavouk včetně kabaretu Návrat mistrů zábavy a hudební kapely Vzhůru do dolů (to už v 80. letech), skupinu Přirození atd.
V roce 2001 jste reprezentoval ČR na Benátském bienále – tedy z „periferie“ rovnou na nejprestižnější světovou přehlídku. Jak vůbec vnímáte dělení na centrum a periferii? Jak jsem porozuměl z vaší performance s Petrem Lysáčkem na letošním Ponavafestu, kde jste reflektovali své zážitky po návratu z výstavy v New Yorku, moc ta centra neprožíváte…
No, po stipendiu od KulturKontaktu ve Vídni v r. 1999 mě už na nějaké mezinárodní výstavy zvali evropští kurátoři Jan Hoet, Peter Weibel a Lóránd Hegyi, takže nějakou mezinárodní zkušenost jsem už měl před Benátkami v r. 2001. Taky jsem měl hodně kontaktů v Polsku, v družebním městě Dresden, a to už od 80. let. Takže jsme si vytvářeli síť s podobnými skupinami umělců a malých galerií ve střední Evropě, a spíše v jiných než hlavních městech (např. Katowice, Kraków, Wrocław, Poznaň, Gdańsk, Opole, Bielsko-Biała, Zielona Góra, Dresden, Berlin, Düsseldorf, Köln, Maribor, Ljubljana, Rijeka, Dubrovnik, Lvov, Kyjev, Minsk, Göteborg, Helsinki, Kodaň atd.). A vymýšleli jsme společné výstavy nebo recipročně zvali jejich a oni naše umělce na výstavy. Nejlepší výměny byly asi na festivaly performance po celém světě včetně Číny, protože je to organizačně a finančně nejméně náročné…
Přiblížíte čtenářům okolnosti vídeňského stipendia KulturKontakt? Jak jste se o něm dozvěděl a s čím jste o něj žádal? Jak probíhalo?
V té době jsem ještě neměl internet, asi nikdo, tak max. mail. O tomto stipendiu jsem se dozvěděl od Ilony Németh, kterou jsem potkal v roce 1998 na Sorosově stipendiu v San Franciscu. Ona tam byla sice jinde, ale setkali jsme se tam. Tak jsem tam napsal na konci roku 98, poslal katalog a motivační dopis v angličtině (to je obvyklý postup) a vybrali mě na pobyt v dubnu, květnu a červnu 1999. A tam jsem zase potkal dva ukrajinské umělce z Kyjeva, umělecký pár, a ti mě pak zase doporučili galeristovi v galerii RA v Kyjevě. Já jsem je pozval do Ostravy a oni mě do Kyjeva. Vystavoval jsem tam už předtím, přes České centrum, a v Kyjevě, když zjistili, že můj dědeček z Kyjeva pochází, jsem se stal pro ně ukrajinským umělcem žijícím v Česku a vystavoval na několika dalších výstavách. Podobně jsem se zase přes polské přátele ocitl na prvním ročníku festivalu performance Navinki v Minsku (1999), pak ještě jednou v r. 2005. Do Francie, Švédska a Číny mě zval zase kurátor Jonas Stampe, který v těchto zemích postupně organizoval a organizuje festivaly performance. A toho znám taky z Polska. Atd. Bohužel po vstupu ČR do EU v r. 2004 tyto organizace (KulturKontakt, Soros Foundation, Goethe-Institut, Pro Helvetia atd.) přenesly svou podporu dále na východ a vše zůstalo na českých organizacích a státní či regionální podpoře, která dodnes nedosahuje ani toho stavu, jaký byl před rokem 2004. A prezentace českého umění v zahraničí poněkud ochabla, dle mého soudu. Ale za to si můžeme sami, protože si svých umělců nevážíme a české umění podceňujeme… a přitom je špičkové!
Jak se vlastně prodává performance? Podaří se prodat fotografie z akce podobně jako malbu na plátně?
No, performance se u nás prodává špatně, dám pár příkladů: Jednou mi volal Milan Knížák, že by do sbírky NG koupil nějaké mé video. Tak jsem jim na VHS kazetě poslal všechna videa, co jsem měl, ať si vyberou… Pak se deset let nic nedělo a za nové ředitelky se videa octla ve sbírce a byla vystavena – registrovaná jako dar tehdejšího ředitele (M. K.). Naštěstí nový kurátor sbírek současného umění situaci řešil a koupil sérii tisků z 90. let souvisejících s tou dobou, a tak mi to kompenzoval. Nebo: VVP AVU v dobré víře vyrobilo několik DVD s performancemi nebo videoartem I.–IV. v nákladu několika set kusů pro vzdělávací účely. To si za malou cenu koupily všechny instituce do svých archivů a disponují jimi – tak proč by si to od autorů kupovaly za cenu obrazu, že? Nebo tuhle jsem zaregistroval, že se jisté krajské muzeum vyhlášením svého šéfkurátora bude věnovat budování sbírky českého videoartu… Super, až na to, že tentýž kurátor prohlásil, že tam zatím nic nepořídili, protože od devadesátých let tady nic dobrého nevzniklo… Hm, tak to je fajnšmekr, nebo konceptuální fachidiot! Čeká, až to bude světové!
Ostravsko – jeho industriální paměť, drsnost i humor – se vám stalo tématem i materiálem. Nakolik je vaše tvorba spjatá s tímto konkrétním regionem? Máte možnost vyznat se z lásky k Ostravě…
Tak Ostrava, jak už jsem výše psal, je, nebo dříve byla, sice drsná industriální past na lidi – vyrůstat ve znečištěném životním prostředí plném dělnické třídy i drsných grázlů, ovládaném komunistickými funkcionáři i později jejich pohrobky, není jednoduché, ale zocelí vás to pro další život… i ten umělecký. Umění jsme dělali jako naprostí autodidakti, bez větších informací o stavu současného umění ve světě, a proto se naše produkce trochu lišila od té z hlavního města a pro zahraniční kurátory to bylo mnohdy i zajímavější. Asi to bylo i více „východní“, ale pro ně v bezpečné a bližší zóně… Při mých rozhovorech se spisovatelem Janem Balabánem nad mou diplomkou Mucholapky (kde na gumových pásech z dolů, visících ze stropu tovární haly, byly přilepeny části pracovních oděvů horníků) jsme konstatovali, že pokud se vám Ostrava zadře do osobnosti, nelze ji opustit bez „ztráty končetiny“, tak jako mouše na mucholapce…
A čím je pro vás Brno, druhé město ČR?
Tak ten můj dědeček Vladimír Lozinskij, narozený v Kyjevě v r. 1900 v polsko-české rodině, se stal po revoluci 1917 a nástupu komunistů v carském Rusku (jehož součástí tehdy Ukrajina byla) českým legionářem a bojoval s rudými na Sibiři. Po založení ČSR a odchodu legií z Ruska během dvacátých let odplouvali legionáři postupně z Vladivostoku různými loděmi přes Japonsko, Čínu, Kanadu, USA a Francii do Čech (dědeček dorazil v r. 1926). Usadil se v Brně a stal se tajemníkem Lidové strany v Brně. Oženil se s mou babičkou (ta byla z okolí Třebíče). Bydleli nad pasáží Typos v centru Brna až do r. 1945. Pak, protože lidi s ukrajinským původem zatýkalo NKVD, přesídlil do Sudet, kde byl ve Svitavách také tajemníkem Lidové strany. Bohužel byl v r. 1948 zatčen českými komunisty a umřel v r. 1952. Takže je teď pochován v Brně na Ústředním hřbitově, v té nejstarší části. Natočili jsme se skupinou František Lozinski o.p.s. (ano, je dědou i bratrance Petra Lysáčka) videoart, jak ho se psem Emilem na hřbitově v Brně hledáme…
No a taky jsem byl v letech 1981–82 v Brně na vojně (ve vojenské nemocnici v Zábrdovicích jako zdravotník a vojín základní služby, tehdy dvouleté). V Brně se mi líbilo, chodili jsme tam do hospody U Pavouka nedaleko Zbrojovky, v takové dost Ostravě podobné tovární čtvrti plné Romů, do Brna přestěhovaných právě z Ostravy-Vítkovic… Chodil jsem v té době i na představení Divadla na provázku, do Domu umění, v létě na zahradu Morgalu (Moravské galerie). V uniformě jsme tam měli bezplatný vstup, ale museli jsme sedět vpředu a na pokyn vyskočit, vzpažit a dělat stromy a máchat rukama jako korunami stromů. To asi vzbudilo můj zájem o nestandardní divadlo a zapříčinilo mou ambici v oblasti kabaretu a performance.
Do Brna jsem se rád vracel. V Domě umění pracoval třetí člen naší performační skupiny František Kowolowski, původně z Jablunkova v Beskydech, a pořádal festival performance A.K.T. Taky jsem se už od studentských let znal s dvojicí brněnských umělců Blahoslavem Rozbořilem a Josefem Daňkem, samozřejmě s tehdy ještě Olomoučákem a v Praze žijícím (ale ještě později v Brně žijícím) Václavem Stratilem a s performery Tomášem Rullerem a Kačou Olivovou (tehdy ještě studentkou FaVU, později galeristkou v Umakartu). Atd. Nesmím zapomenout taky ani na aktivity Zdeňka Plachého, výstavy na jím obhospodařované Skleněné louce, účasti na jím režírovaných TV projektech (Umělci pro NATO…), kde jsme se potkávali s dalšími brněnskými umělci a příležitostnými performery a postavami brněnské bohémy (Dr. Zavadil, Marian Palla a mnoho dalších).
Dlouhá léta jste učil na katedře intermédií Fakulty umění Ostravské univerzity. Snažil jste se své studující přesvědčit, aby zůstali v regionu, nebo jste je naopak posílal do světa? Co jste jim o „kariéře“ v umění říkal?
Chápal jsem, že většina absolventů bude nucena z existenčních důvodů Ostravu opustit a vydat se do světa, a ty, co zůstali, jsem podporoval jejich výstavami v galerii Jáma 10. A těšil se z těch, co se prosadili v Praze i jinde… Radil jsem, jak se prosadit i třeba skandálem, performancemi, nezůstat stranou společenského dění, dělat angažované umění. Ale tak, podle toho, jakou měli náturu – byli různí a rady byly podle toho.
Když srovnáte ostravskou scénu dnes a v devadesátých letech – posunulo se to tak, jak jste doufal? Je dnes pro mladého umělce mimo Prahu snazší, nebo těžší prosadit se než tehdy?
Tak myslet si, že když zůstanete v regionu, tak se hned uživíte svým uměním, je bláhové. A ještě přitom třeba zakládat rodinu. Je třeba si najít nějaké zaměstnání, abyste zvládli přitom i vlastní tvorbu. Proto jsem po deseti letech bídy a nouze šel ve 43 letech učit i já. Ale rodinu jsem už nezaložil… což je asi příliš velká cena za relativní úspěch…
Manželství nebo rodina jsou samy o sobě náročné podniky. Kdybyste se mohl rozhodnout znovu a jinak, sdílel byste něco, nad čím by se mladí absolventi mohli zamyslet?
No, jak se tak bavím se svými kolegy a kolegyněmi „vod umění“, ženy mají jasnou hierarchii, na rozdíl od mužů (alespoň měly): 1. vztah a láska, 2. rodina a děti, 3. práce a kariéra. My muži asi tak: 1. práce a kariéra, 2. pak to ostatní. Ale nevím, jestli se i tohle nemění s rostoucím feminismem a změnou priorit – možná je to už naopak a máme to stejně, takže asi vyhyneme nebo se tolik nebudeme rozmnožovat, protože lidstvo už dosahuje maximálního počtu a vládnoucí oligarchii začínají být luxusní a rychlá auta k ničemu, protože v nich trčí ve stejné dopravní zácpě jako plebs v laciných autech z druhé ruky… Což je přece katastrofa. A umělá inteligence nás bude mít brzo taky plné virtuální zuby!!!
Tak uvidíme! Děkujeme za rozhovor!
