Ateliér Malba 4 AVU v Praze

Marek: Myslím, že minulý rok se hlásilo přes třicet uchazečů. Brali jsme čtyři.

Petr: Na místě je dodat, že AVU v posledních letech používá on-line systém, ve kterém prakticky vidíme všechny uchazeče a vybírat tak můžeme napříč celou školou.

Marek: Dostal jsem se k němu tím způsobem, že mne kdysi vybídl Jiří Černický, abych mu dělal asistenta na Umprumce. Pak jednotlivé kroky na sebe organicky navazovaly, až do chvíle, kdy jsme se s Petrem odhodlali přihlásit na konkurz na vedení ateliéru Malba 4 na AVU. Tedy ano, bylo to vědomé rozhodnutí. Byl jsem si víceméně vědom toho, co činím. Ale nevědomí nás ovlivňuje nevědomě, takže si nemůžu být jist, do jaké míry a jak.

Petr: V roce 2018 jsem svou autorskou výstavu v Galerii města Třince nainstaloval s dvoudenním předstihem a v parku jsem tak měl spoustu času na scrollování. S nabídkou účasti v konkurzu jsem měl Marka na prvním místě a Jana Šerých spolu s Václavem Hájkem v závěsu. Nutno dodat, že jsem tou dobou měl za sebou rok frontální výuky na pražské architektonické škole ARCHIP, která mi pro její jasně definovaný formát a velkou míru pedagogické svobody současně příležitostně chybí.

Marek: Přijímací řízení probíhá víceméně dle ustálené praxe AVU. Tedy v prvním kole se posuzují domácí práce. Druhé kolo obnáší kresbu hlavy, školní úkol, ateliérový úkol, test z dějin umění a pohovory s námi. Jakmile jsou studenti přijati, logicky se do nějaké úrovně podílejí na chodu ateliéru. Není mi příliš jasné sousloví „náplň výuky“, protože studenti si volí vlastní cíle, a tedy náplň i prostředky. My s nimi pak diskutujeme proces a snažíme se jejich snažení více či méně kontextualizovat. Výběr hostů někdy konzultujeme, jindy ne. Někdy jsou studenti nespokojeni, ale ne pokaždé, což se snažíme zohlednit. Pokud studenti vyvíjejí vlastní aktivitu, tak ji vítáme. Vždy věc řešíme konkrétně, případ od případu. Žádnou zobecňující odpověď či formalizované řešení nemáme. Studenti jsou na jednu stranu studenty, ale na stranu druhou jsou našimi kolegy a podle toho vzájemně jednáme.

Petr: Amen.

Marek: Intenzitu a věrohodný zájem o věc současného umění.

Petr: Intenzitu a věrohodný zájem o současné umění.

Marek: Starších studentů máme poměrně dost. Kategorii cizinců asi nejsem s to diagnostikovat. Někteří studenti mají jednoho rodiče, který se narodil či žije mimo Českou republiku. Jiní se narodili mimo Česko, byť zde dlouho žijí. Zároveň máme stážisty z jiných škol a zemí. Procenta se proměňují v čase. Řekl bych, že v obou kategoriích je lze považovat za významná.

Petr: Domácí scéna se jistě začíná multikulturně probarvovat, což je super a současně obtížné v tom, že člověk musí neustále revidovat umělecký kánon, ke kterému se snažíme pozornost lidí přicházejících z různých zemí přitahovat. Otázka odpovídajícího jazyka se mi jeví podobně závažná jako snaha o dialog s generací, která je řádově o tři dekády mladší nežli my.

Marek: Pokud mám mluvit za AVU, tak prozatím je nejzřetelněji vidět Lucie Rosická. Z Umprum bych mohl jmenovat třeba Filipa Dvořáka, Davida Krňanského či Gabrielu Těthalovou. Určitě jsem na mnoho z nich zapomněl. Ale důležité je zmínit, že mnozí ateliérem prošli a pak přešli do jiného. Jiní začali v jiném ateliéru, aby u nás diplomovali. Takže nemáme majetnický vztah k našim absolventům a snažíme se vždy nabídnout adekvátní zpětnou vazbu dle svých možností a dispozic. Také předpokládáme, že úspěšnost se bude v čase proměňovat.

Petr: Rád doplním jména Samo Kollárik, který se na Slovensku stal laureátem ceny Maľba roka Nadace VÚB banky, nebo János Vámos, který nadějně osciluje na ose Česko-Slovensko-Maďarsko.

Marek: Jistě. Svým způsobem si každý zaslouží větší uznání, než jakého se mu dostává. Zároveň umění je vždy nejistý podnik, což je jeho benefit i hendikep. Budu slušný a jmenovat nebudu. V cestě může například stát nedostatek štěstí, finančního zabezpečení, absence vytrvalosti, tunelové vidění a tak dále. Současně mnozí jsou schopni proměnit tato a další negativa do jisté míry v pozitivní hodnoty. A jiní naopak.

Petr: Ano, ale… Otázka je však poněkud zavádějící. Míru uznání neurčuje pouze talent nebo osobní úsilí, ale také celá řada sociálních, společenských a institucionálních faktorů. O to problematičtější by proto bylo vytvářet nové „čáry mezi úspěchem a opomenutím“ tím, že bych jmenoval ty, kteří si podle mého názoru zasloužili větší uznání než jiní. Současně je na místě dodat, že za sebou máme teprve druhý ročník „vlastních“ diplomujících, je proto poněkud limitující hodnotit celé naše sedmileté působení na AVU a obecně by tak měli činit především jiní.

Marek: Z povzdálí to sledujeme, potkáváme se v rámci uměleckého provozu. Někdy zůstáváme v kontaktu, jindy ne. Data AVU příliš nesbírá a rozhodně ne systematicky. Ani debata ohledně toho, co je úspěch a co již ne, se příliš nevede. Vždyť úspěch je ve sféře umění ošemetná věc.

Petr: Se zájmem se bavíme s těmi, kteří se chtějí bavit s námi. AVU příležitostně plní formální tabulky na základě požadavků MŠMT. Skutečná alumni spolupráce je ale fakticky přelud, fata morgána.

Marek: Bavíme se tu a tam i o tomto. Myslím, že v tomto ohledu mohou často studenti spíše poučit nás, respektive mě. Využívají především Instagram.

Petr: Obecně se snažíme studující vést k tvorbě vlastního on-line portfolia, to ideálně mimo sociální sítě, které chápeme jako vrtkavý a dočasný nástroj bez autorské kontroly.

Marek: Řekl bych spíš, že spolupracujeme s jednotlivými kurátory a činovníky světa umění. Někdy v rámci akademického provozu (oponenti, konzultanti, přednášející), nebo nad jeho rámec (kurátoři, organizátoři).

Petr: Preferujeme osobnosti nad institucemi.

Marek: To je otázka jak z Minority Report. Předcházet lze vždy jen do nějaké míry. Škola je hierarchická struktura. Pedagog vždy ve svých rukách třímá nějaký druh moci, který platí jen a pouze v rámci dané instituce. Měl by dodržovat pravidla, způsoby a normy, jak jsou uplatňována a jak jsou vykládána ve školních předpisech, v zákonném rámci i jak se ustanovila v zásadách slušného chování. O to se snažíme. Například se pokoušíme vyvažovat autoritu a kolegialitu. A mnoho dalších polarit.

Petr: Ha, ha. Pokud bych měl navázat na Markovo přirovnání k Minority Report, pak mohu konstatovat, že v systému, který čeká na zločin, se největší nebezpečí skrývá v přesvědčení, že už jsme ho vyřešili.

Marek: Máme společný postoj v tom, že se nemusíme za každou cenu shodnout a že předkládané rozpory mohou studentovi ukázat, že k diskutovanému problému, k interpretovanému dílu lze zastávat odlišné postoje. Někdy hodně, někdy jen trochu. Ano, takže se stává, že se občas neshodujeme. Vždy záleží na tom, do jak velkého detailu jdeme.

Petr: Zakládáme si na širokém spektru studujících, což by podle mého názoru v singulárním vedení ateliéru bylo pouze velmi obtížné, pokud vůbec reálné. Osobně to považuji za benefit našeho působení na škole a současně pozoruji, že si to žádá o řád více pozornosti a pedagogického úsilí, než si pamatuji od vlastních vyučujících.

Petr: Nejsem si jistý, jestli úvod otázky nevytváří tisíce různých výmluv, ale zdaleka nejvíce mne trápí digitální virtualizace umění. Neboli ztráta pozornosti k fyzickým dílům, přechod do mihotajícího se on-line prostředí a oproti tomu masivní komodifikace umění a obrazu. Fyzický obraz a zážitek z malby jako pomalého média mám i přesto rád, protože jsem stále fixovaný na pojem „aury“ Waltera Benjamina, který tvrdil, že esenciální aura uměleckého díla se v éře mechanické reprodukce ztrácí, protože reprodukční techniky oddělují reprodukovaný objekt od tradice, z níž původně vyrůstal. Benjaminovo „tady a teď“, respektive jeho zakotvení v konkrétním místě, čase, historii a rituálním kontextu, by mělo být klíčové i pro nastupující generace umělců a umělkyň.

Petr: Na prvním místě pro mne vždy bylo muškaření a cyklistika, návazně móda. I proto jsem se logicky přihlásil na studium vysoké umělecké školy. (Úsměv Jiřího Davida.) Ale pokud bych měl odpovědět vážně: jakkoliv mám dojem, že aktualizovanou rolí vyučujících je dnes naopak přitahovat pozornost studujících co nejvíce k umění, myslím, že se oba s Markem snažíme studujícím z různých úhlů ukazovat, že „existuje i život za oponou umění“. V praxi to znamená, že ateliérem prošla prostřednictvím externích setkání celá řada lidí docela jiných oborů, nežli je umění. Od biologa, teoretika práva, překladatele literatury, filozofky, rappera či youtubera až po popularizátora vědy. Na podzim plánujeme interní workshop fotografie reprodukcí a debatu k cenotvorbě pro studující.

Marek: Asi dost, protože činnost v rámci Rafanů byla o nestálé verbalizaci vlastních záměrů a schopnosti se napojit na intenci druhého. Také je třeba odlišit umělecké výsledky Rafanů, které nezřídka mohly působit konfrontačně, od komunikace, která k oněm výsledkům vedla a která se snažila konflikt stanovisek podřídit předem vytčenému společnému cíli. To se hodí i v naší pedagogické činnosti. Také bych ještě doplnil, že mne nezajímá apriori smysluplné malování, ale smysluplná umělecká činnost obecně, čehož je součástí i ono zpropadené malování.

Marek: Demokracie je vždy nekončící vyjednávání. Zároveň někdy příliš mluvíme o tom, co bychom chtěli, a málo o úkolech, které máme. Pro vzletná slova také často zapomínáme na konkrétní kroky, jak se organizujeme v rámci školy, jak funguje umělecká scéna a její aktéři, které konkrétní mechanismy by bylo možné zlepšit. Vždy je třeba drobné práce, dílčích kroků a zájmu o věci veřejné, které jdou nad rámec vlastní umělecké tvorby.

Petr: Současnost, respektive ANO zakrývané Motoristy a SPD a s nimi spojený nekončící spektákl rage baitů, si jako představitelé kulturní fronty do velké míry zasloužíme. Je to nepříjemná, ale logická odplata za léta, během nichž jsme nedokázali důsledně rozlišovat mezi obhajobou fundamentálních principů fungování umění a lacinou kritikou někdejší kulturní správy. Tím, že jsme obě roviny často směšovali, jsme sami přispěli k tomu, že se legitimní debata o smyslu veřejné podpory kultury postupně proměnila v prostor pro jednoduché politické zkratky, resentiment a mediálně vděčné provokace. To nic nemění na faktu, že se každé ráno probouzím ze zlého snu s dotazem, jestli už skončil, a do velké míry si uvědomuji, že člověk může nést pouze tu část souboje, na kterou má prostor a nástroje. Současně pozoruji, že domácí vysoké školy jsou dnes až příliš vzdáleny od společenské reality, potažmo výzev současnosti, a jejich samospráva skutečně vyžaduje odpovídající revizi. Rozdíl mezi životem na (sebe)kritickém ostrově pozitivní deviace a přežíváním na zatuchlém (auto)referenčním ostrově uprostřed akademického brčálu se mi jeví býti esenciálním.

Marek: Entuziasmus, výdrž a rozum.

Petr: Věřit, že i zdánlivě společensky nehodnotné věci mají hodnotu, kterou lze těžko suplovat jinými prostředky.