Vitalij Hrech je ukrajinský umělec známý pod pseudonymem Dilkone. Žije a pracuje v Ivano-Frankivsku. Jeho tvorba — od velkoformátových murálů přes malbu po grafiku — se od začátku ruské invaze proměnila v reflexi země bojující o přežití. Mluvili jsme o umění, válce a ceně bezstarostnosti.
Vitaliji, začal jste v roce 2007, jako patnáctiletý kluk, malovat graffiti v Drohobyči. Dnes vystavujete grafiku a video ve Vídni. Popište tuto cestu — co se odehrávalo mezi prvními tagy na zdi a galerií? Jak jste přišel k malování?
Jestliže se vesmír rozpíná, pak já rozšiřuji nástroje svého uměleckého jazyka.
Do světa umění jsem skutečně vstoupil s nadšením přes malování na zdech a graffiti kulturu. Časem ale tyto praktiky přestaly plně uspokojovat mou touhu tvořit. Už v roce 2010 jsem se zúčastnil první skupinové výstavy. Od té doby jsem vedle graffiti, a později post-graffiti, tvořil malbu a grafiku jakoby v pozadí. Od roku 2018 se pak práce v ateliéru dostala do popředí, stejně jako mé vnímání sebe sama jako umělce. V graffiti a murálové praxi je mnoho slepých uliček. Myslím, že takový vývoj je poměrně běžný jak na světové, tak na lokální úrovni.
V roce 2012 jste s bratrem Serhijem a dalšími založili Kickit Art Studio ve Lvově. Co pro vás toto společenství znamenalo — a co z něj zbylo po začátku ruské invaze?
Spojili jsme se, abychom realizovali společné tvůrčí projekty a komerční zakázky. Dělili jsme si role i řízení — to vše proto, abychom společnými silami rozšířili možnosti a stíhali více. Tak se podařilo realizovat řadu murálů, výstav a spoluprací s institucemi. Nejúspěšnějšími výsledky byly projekty na zapojení dalších umělců: Lvovská pouliční galerie a graffiti festival Aliarm. Celá ta etapa byla důležitá pro rozvoj. Už v roce 2018 jsme se definitivně zaměřili na své individuální tvůrčí praxe. Proto nás velká válka roku 2022 jako kolektiv neovlivnila.
Mimochodem, ruská invaze začala v roce 2014. A pokud jde o události roku 2022, používám výraz invaze v plném rozsahu.
Žijete a pracujete v Ivano-Frankivsku. Co se tam děje na umělecké scéně od února 2022 — fungují galerie, vznikají projekty, setkávají se lidé kolem umění?
Minulý týden jsem navštívil výstavu v Asortimentní komnatě. Kvůli výpadkům elektřiny si každý návštěvník může u vchodu vzít baterku. Teplota v prostoru je několik stupňů nad nulou. Taková je realita, ale výstava funguje. V podobné situaci je i místní byznys a životní podmínky obyvatel v jejich domovech.
Co se umění týče — jako v každém krajském městě žije ne díky okolnostem, ale navzdory nim, a stojí na nadšení jednotlivců. Ve městě máme už poměrně zkušenou, mnou výše zmíněnou Asortimentní komnatu a nový Promprylad Art Center — dvě nezávislé soukromé instituce. Aktivně pracují a udávají tempo. Těší nás i místní divadlo a je tu lokální médium Postimpreza věnované umění. Celkově je situace poměrně stabilní. Umění existuje. Má to těžké, ale existuje.
Existuje na Ukrajině v současné válečné situaci vůbec nějaká státní podpora umění a kultury — granty, rezidence, stipendia? Jak to vypadá v praxi?
Umělec může přežít bez země, země se nemůže stát bez umění.
Ukrajina bojuje o existenci, takže nemám v úmyslu očekávat státní podporu umění v této době. Obecně je státní podpora umění něco poměrně exotického i v předválečné době. I když existovaly výjimky, jako UKF. Ale kdo hledá, najde. Existují iniciativy od různých neziskovek či soukromých institucí.
Často narážím na open cally a příležitosti od evropských institucí — problém je v tom, že ve většině případů jde o příležitosti pro Ukrajince, kteří už jsou v EU nebo mohou volně cestovat do zahraničí.
A čistě osobně — můžete dnes žít z umění, nebo se zabýváte ještě něčím jiným? Je to ve vaší situaci vůbec možné?
V prvních letech velké invaze to pro mě bylo možné, ale v současnosti se zabývám grafickým designem a beru různé zakázky. Tvorba na plný úvazek je zatím na vedlejší koleji.
Celkově je cítit pokles finanční aktivity ze strany sběratelů. Možná se to překrývá i se změnou mého umění, které se stalo méně atraktivním pro široké publikum. Už není tak výrazné a méně se hodí do interiéru běžného domova.
Když se dívám na vaše práce, vidím posun od ekologických témat k válečné krajině — od murálů v Tbilisi přes charitativní projekty k cyklu Black Spots. Co vás vnitřně pohání k malování — co potřebujete vyjádřit?
Já, země, společnost — prožíváme tektonické změny, události, které se dotýkají každého. To nemohlo neovlivnit práci. Jaksi přirozeně se tyto jevy přenesly do námětů obrazů. Někdy poměrně přímočaře, někdy přes metafory.
Pohání mě uspokojení z procesu, o něco méně analýza výsledku. Celkově mám rád, když se malba stává svého druhu infografikou, vizualizuje data a vypráví příběh nebo jeho část.
Jak byste popsal svůj styl člověku, který vaši práci nezná? A kdo nebo co vás formovalo — jaké vlivy, umělci, zkušenosti?
Figurativní plátna jsou svého druhu infografikou složenou z mnoha vrstev. Trochu připomínají vintage grafiku, spojují prvky topografie a grafické vsuvky. Pečlivě v nich promýšlím skici, hledám informace a obsah, které se stanou základem prací.
V abstraktní malbě je to proud energie, rychlé uvolnění podvědomí. Hledání formy a barvy přímo na plátně. Podobá se to postgraffiti praxi, kdy se soustředíte na proces, prostředí a vnitřní vibe.
Styl je určitý filtr všeho, co mám rád a co je pro mě důležité. Těžší tu není najít, ale odmítnout přebytečné a udržet si zaměření i pružnost. Formovalo mě prostředí, zvláště práce s bratrem dvojčetem Ferosonem. Láska k mapám, vintage grafice, zkušenosti s designem a malováním graffiti a murálů.
Inicioval jste projekt «Кермо порятунку» (Volant záchrany), ve kterém deset ukrajinských umělců včetně Waone a Interesni Kazki věnovalo obrazy na nákup evakuačních vozidel pro záporožskou frontu. S bratrem jste malovali murál na stadionu v Hostomelu, který zničila ruská okupace. Veřejně jste reagoval na italského muralistu, který pracoval v okupovaném Mariupolu. Jak vnímáte roli umělce ve válce — kde je hranice mezi tvorbou a občanskou odpovědností?
Od roku 2022 jsem začal organizovat sbírky na potřeby vojáků. Především pro příbuzné a přátele. Od roku 2023 jsem se připojil k týmu přátel charitativní nadace „Vďačni" (Vděční), kde každý den pracujeme na zabezpečení potřeb vojenských mediků. Můžu tu realizovat fundraisingové projekty — směňovat umělecká díla za donace, zapojovat další aktéry umělecké sféry. Možná ne vždy dělám dost, ale cítím se na svém místě.
Sbírky pořádá spousta mých přátel a stalo se to běžnou věcí. S tvorbou to nemá nic společného. Jsou to prostě základní nastavení člověka, do jehož domova přišla velká válka. A když říkám velká válka, mám na mysli frontovou linii o délce 1 000 km, s liniemi zákopů, dělostřelectvem, letectvem a drony. Se stovkami tisíc vojáků, kteří ještě nedávno měli civilní povolání a teď žijí v polích a lesních pásech, aby chránili životy ostatních.
Myslím, že role umělce ve válce je stejná jako role člověka jakékoli jiné profese. Jedinou výhodou, nebo i nevýhodou, je to, že ji může nějak ve své tvorbě vyjádřit, o něco jemněji vycítit a předat.
Mnoho ukrajinských umělců emigrovalo — do Vídně, Berlína, Varšavy. Vy jste zůstal. Co vás drží na Ukrajině — a jak prožíváte každodenní realitu člověka, kterému hrozí mobilizace?
Neměl jsem zákonné ani etické důvody volit emigraci. Mé morální orientační body jsou na této straně hranice. Žiji v relativním bezpečí, 1 000 km od frontové linie, ve svém městě. Za poslední čtyři roky jsem, byť s velkými obtížemi, cestoval do zahraničí na pracovní cesty a vždy se vracel. Přemýšlel jsem o tom, že se přidám k armádě, ale nikdy jsem se k tomu kroku neodhodlal.
Obecně je přemýšlení o vysněné Evropě či západním světě dilema nejen mé, ale i předchozích generací.
Náš časopis čtou lidé v Evropské unii, kteří řeší otázky umělecké kariéry, grantů, výstavních příležitostí. Žijete v zemi, kde se umělci ze dne na den stávají vojáky. Jak se z této perspektivy díváte na starosti umělců v komfortní Evropě — a co byste jim řekl o tom, co je v životě skutečně důležité?
Bezstarostný život je krásný. Dívám se na vás a v dobrém vám závidím. Vůbec je příjemné, že existuje území, kde se život rozvíjí. To dává naději. Nemám skoro co říct. Jediná vážná věta: každá bezstarostnost má svou cenu.
Naši čtenáři by chtěli pomoci přímo — znáte ověřenou sbírku nebo organizaci, přes kterou mohou lidé ze zahraničí podpořit ukrajinské vojáky nebo umělce?
V charitativní nadaci „Vďačni" (Vděční) je každá hřivna vynaložena s rozumem a péčí na ochranu bojových mediků, jejich posádek a pomoc raněným.
https://www.grateful.com.ua/en/bank-details/
Pokud jde o umělce, nákup umění je ta nejlepší podpora v těchto turbulentních časech.
Co byste chtěl ve svém životě ještě zažít?
Sním o tom, že budu žít bezstarostným životem, a ještě lépe, aby přišel do mé země. Prostě si tak chodit do ateliéru a malovat obrazy, tisknout grafiku a ničím dalším se nezatěžovat. Bez historických událostí každý den. Děkuji.
Děkujeme za rozhovor.
