Lukáš Karbus žije v ústraní na severu Čech a maluje velkoformátové akvarely, které vznikají pozvolna, vrstvu po vrstvě. Po skončení galerie Polansky nechává budoucnost otevřenou. Mluvili jsme o každodenní praxi malby, o výuce na sklářské škole, o sociálních sítích a o tom, proč je nejdůležitější prostě nepřestat malovat.
Jak se v těchto dnech máte? Na co se chystáte?
Mám se dobře. Pravidelně topím.
Galerie Polansky, která Vás exkluzivně zastupovala, skončila, podle slov majitele, z ekonomických důvodů. Můžete popsat, jak a kdy jste navázali spolupráci? Jaké pro Vás měla spolupráce s galerií výhody a nevýhody?
S Filipem Polanským jsem se potkal před jedenácti lety, seznámil nás Jiří Ptáček. Polanský tehdy viděl některé mé věci a projevil zájem o výstavu. Dal mě rok na přípravu a namalování nových obrazů. Po výstavě jsme se domluvili na spolupráci. Galerie se přirozeně snaží pracovat s vaší prací, shání klienty, zařizuje převozy, pojistky nebo focení, pokud nežijete ve větším městě, tyhle služby vám významně ulehčí a pomůžou. Na druhou stranu není pro každého dělit se o 50 % nebo prodávat svá díla výhradně přes galerii, ale mně to dávalo smysl.
Jak vypadá Váš běžný den nebo týden teď, kdy už na Vaše obrazy v pravidelných intervalech nečeká galerista v Praze? Změnilo se něco v tom, jak přemýšlíte o tom, pro koho malujete?
Můj běžný den nebo týden se řídí školním rozvrhem (trochu v tom dělají paseku prázdniny). Večer mám vyhrazený pro malování, v tom to zůstává už několik let stejné. Změna možná přijde a bude se týkat času stráveného nad obrazem, bude delší. Abych řekl pravdu, nevedu si žádný seznam lidí, kteří kupovali mé obrazy. Obrazy nemaluju a jejich témata nevybírám pro konkrétní skupinu sběratelů. Je to vždy spontánní rozhodnutí, i když na sebe mnohdy tématicky navazují.
Řešíte teď aktivně, jak se k Vašim obrazům dostanou sběratelé, nebo to zatím necháváte otevřené?
Nechávám to otevřené.
Jeden čas jste se hodně stáhnul ze sociálních sítí. Myslím, že na Facebooku nejste vůbec, jen občas dáte na Instagram rozmazanou fotku květin z Vaší zahrady, naštípaného dřeva anebo pozvánky na výstavy. Jak vnímáte sociální sítě a prezentaci na internetu osobně ze svého hlediska?
Ano, sociálním sítím nevěnuji tolik času (asi?), kolik času by bylo potřeba ke své sebepropagaci. Když na Instagram vkládám nějakou fotku, nebo třeba pozvánku, je to o tom, co se v té době kolem mne děje. Ale že bych měl potřebu každé dva týdny přidávat příspěvky, to ne. Zase taková jízda to není. Je pravda, že jednu dobu jsem řešil efektivitu sociálních sítí, nakonec mi z toho vyšlo, že méně je více. Prezentaci mé práce měla na starosti galerie. Budoucnost nechávám otevřenou.
Očividně dáváte přednost duševnímu klidu před neustálou sebepropagací. Je ten klid pro Vaši tvorbu důležitý, nebo je to spíš o tom, že sítím prostě nechcete věnovat čas?
Obojí. A také, vlastně tomu úplně nerozumím, nevím, jak by to mělo vypadat. Prostor mezi obrazem a mnou by měl být pokud možno co nejkratší.
Učíte malbu na sklářské škole. Jaké jsou podle Vás ambice a motivace dnešních studentů umění? V čem jsou stejní a v čem jiní než Vaše generace?
Do toho mluví mnoho faktorů. Hodně důležitý je mix jednotlivých individualit (prostředí), když se to poskládá dobře, je to radost, vzájemně to podporuje osobní růst každého žáka. V opačném případě je komunikace náročnější. Nerad bych jakkoli generalizoval... Motivace nebo ambice jsou asi podobné, jenom mají jiný obsah, popřípadě rozdílné kulisy. K těm vnitřním rozhodnutím dochází zpravidla, když jste si jistí, do té doby třeba jen něco "chcete". Ke každému se snažím přistupovat individuálně, a za těch pár let jsem se mohl setkat s opravdu širokým vzorkem osobností mladých lidí. Od velmi talentovaných a zároveň pracovitých až po úplně netalentované a líné jedince. Vtip je v tom, že za další tři roky může být vše jinak, myslím, že každý má jiný čas.
Škola, kromě toho, že se snažíme naučit žáky nějaké řemeslné dovednosti, osobnostním kompetencím a podobným "věcem", má být především podpůrným prostředím v nejširším slova smyslu. Považovat (střední umělecké) školství pouze za předstupeň výroby (řemeslníka, umělce) by bylo stupidní.
Jaká byla Vaše cesta k pozici respektovaného malíře a které kroky nebo postupy byste doporučil i dnes začínajícím umělcům?
Ta cesta začíná někde na střední škole, potom FaVU, pracovní zkušenost v anglickém Derby, práce v zemědělství a v lese a nakonec jsem učitelem na střední umělecké škole. Ale nebyl to žádný raketový start, žádná přímka. Vlastně celou tu klikatou čáru provází zájem o malbu. Těžkosti, na které přirozeně narážíte, se zvládají lépe s vědomím nějakého úkolu.
Začínajícím umělcům bych poradil, ať se zajímají o umění. Během této činnosti může dojít k řadě scénářů. Mohou nějaký druh umění studovat na některé z vysokých škol, třeba tam zjistí, že se jich to týká více, než předpokládali. Myslím, že je dobré být v obraze. Též jim mohou pomoct různé pravidelně vyhlašované ceny pro výtvarné umělce, chodit na vernisáže, pracovat a třeba i budovat svůj profil na některé sociální platformě.
Máte sám ještě nějakou ambici něčeho v umění dosáhnout?
Ano, rád bych ještě něco namaloval.
Ve Vašich akvarelech je patrný pozvolný posun od popisných krajin k větší a větší abstrakci. Máte nad tím směřováním nějakou kontrolu, nebo se to děje samo? Namaloval byste si zase něco figurativnějšího?
Pár obrazů bylo téměř abstraktních, někdy kolem roku 2022 vznikla taková série. Vždy v tom je nějaká návaznost, některé prvky se stanou dominantními. V posledních dvou letech to je taková všehochuť, ale převažují zátiší a krajiny.
Jak prožíváte tření mezi autentickou vnitřní kreativitou a tím vnějším vztahem k úspěchu, prodeji, umělecké soutěži a kariéře?
Úspěch u obecenstva i prodeje jsou důležité, bez nich je to frustrující. Jsem rád, když si někdo koupí obraz. Vlastně to celé vnímám jako provázanost. Jestli mluvíme o autentické kreativitě, umělecké soutěži, úspěchu nebo kariéře, je to celkem jedno, každý tento komponent představuje nějaký kotevní bod. Pro mně je nejdůležitější čas, ve kterém maluju. A taky, ne vždy se daří, jak v tom vnějším světě, tak i uvnitř. Proto ty kotevní body.
To zní skoro jako duchovní praxe. Máte nějaký rituál nebo zvyk, který Vám pomáhá se ukotvit - ať už u malby, nebo v životě obecně?
Napadá mně kontinuita. Obrazy vznikají pozvolna, přidávám jednotlivé vrstvy, ředím a zahušťuji. Rituál nebo zvyk je každodenní praxe.
Děkujeme za rozhovor!
