Anna Hulačová je česká sochařka, jejíž práce se živými včelstvy přesahuje hranice současného umění. Na úly umísťuje figurální sochy, v jejichž dutinách včely budují plástve — a odkazuje tím ke starověkým legendám o nesmrtelnosti ducha. Mluvili jsme o emocích v tvorbě, soužití dvou sochařů pod jednou střechou, životě na venkově s dětmi a o tom, proč je pro začínajícího umělce nejdůležitější nepřestat tvořit — i kdyby to bylo na deseti metrech čtverečních.
Můžete popsat svoji tvorbu, jak ji prožíváte srdcem, pocitově? Co Vám tvorba dává emocionálně?
Pro mě je tvorba únikem od veškerého zmatku a dění světa — od rodiny, politiky i společenských vztahů. Zároveň je však stálým napojením na tuto realitu, protože na ni ve své tvorbě reaguji. Nemá to nic společného s útěkem před povinnostmi a problémy. Jde právě o naladění na jiný stav mysli, do kterého se člověk dostává ve chvíli pracovního zápalu.
Jakmile se dostanu k práci a zrovna neřeším složité technologické postupy, které jsou s ní spojené, cítím svobodu — bez ohledu na to, s jakým materiálem či médiem pracuji. Toto naladění mysli je pro mě ozdravným procesem pro duši i tělo a jsem o tom naprosto přesvědčená. Vlastně jsem myslí často naladěná na tvorbu i při běžných denních povinnostech, ale tyto střípky idejí je potřeba si zaznamenávat a následně selektovat. Při plném soustředění během samotného procesu tvorby jim pak chci dávat vrstevnatější a poetičtější formu.
Ve svém sochařském díle se objevuje organicky zapojená včelí stavba plástů. Jak probíhá Vaše spolupráce se živými včelstvy? Co nejčastěji plástve symbolizují?
Tématem včel a včelích pláství v sochách se zabývám v posledním desetiletí. V předchozích letech jsem pracovala se včelami tak, že jsem umísťovala figurální sochy na vrchní patra úlů. Využívám přirozené tendence části včelstva expandovat z původních nižších pater úlu výše do dutiny v těle sochy, kterou po dobu sezóny obývají.
Tento proces je symbolický a je inspirován starověkou vírou, včelařskými praktikami i řeckými legendami. Plástve vystavěné včelami uvnitř sochy nahrazují vnitřnosti či důležité orgány, případně mohou symbolizovat zhmotněného ducha jako prapůvodní systematickou strukturu uvnitř těla. V obličejových a břišních partiích jsou vydlabány dutiny — prostory umožňující expanzi včel do těchto částí. Sochy se tak v době sezóny rojení stávají živou součástí úlů.
Plástve vystavěné v břišních dutinách mohou evokovat hybridní organismus — spirit zrozený z orgánů, symbolizující návrat ducha přírody a přicházející život skrze útroby fyzického těla. Staří Řekové a Římané věřili, že včely sídlí a vylétají z dutin mrtvých těl velkých zvířat jako transformující se duch, který upevňuje pouto mezi živým a mrtvým světem a jehož příchod zajišťuje smíření i dobrý vztah s bohy a přírodními silami v dobách environmentálních a civilizačních kolapsů.
Také další starověké kultury spojovaly včely vynořující se z útrob mrtvých těl s nesmrtelností ducha a jeho návratem do tohoto světa. Na včely „navracející se“ z tělesných dutin bylo pohlíženo jako na duchy povstávající z říše mrtvých. Včela zrozená v organických dutinách tak nabývá fyzické podoby, aby mohla spoluutvářet a udržovat rostlinnou říši v květu, koloběh plodů, které jíme, i kyslíku, který dýcháme.
Koncept figurálních a organických soch, v jejichž dutinách včely tvoří plástve, je dále ovlivněn starověkou vírou inspirovanou legendou o Aristaeovi, zmíněnou ve Vergiliově Georgice. V souvislosti s tímto příběhem Řekové, Římané i další kultury včelu personifikovali a přisuzovali její existenci nadlidské spirituální vlastnosti.
Jste kmenovou autorkou přední galerie Hunt Kastner, která se svými autory na tuzemské poměry výjimečným způsobem aktivně pracuje. Můžete přiblížit, jak tuto spolupráci vnímáte, v čem Vám konkrétně pomáhá? Přináší příslušnost ke galerii i nějaké zápory nebo omezení?
Galerie Hunt Kastner mě zastupuje od roku 2015. Právě v tomto roce jsem zde také instalovala svou první výstavu, a to s tehdy šestiměsíční dcerou, přičemž mi během instalace Káča pomáhala s hlídáním. Od samého počátku tak mezi námi vznikl velmi dobrý osobní vztah.
Nejde pouze o komerční podporu. Prodej umění je sice cílem většiny komerčních galerií, tato galerie však dlouhodobě usiluje především o systematické etablování umělců a jejich představování kurátorům a institucím, což je z dlouhodobého hlediska pro umělce zásadnější.
Žijete a pracujete v Klučově — co pro Vás znamená tohle prostředí ve vztahu k tvorbě?
Do Klučova jsme se nastěhovali v roce 2015. Byla to pro nás spíše nutnost opustit Prahu, ale zároveň zůstat v jejím dosahu. Vlastně je to dobrá lokalita, protože leží na vlakové trase a z centra Prahy jsem zde za 40 minut. Nemáme zde žádné kořeny ani rodinné vazby, prostě jsme potřebovali jít do svého. Tedy hlavně já s několikaměsíční dcerou — v době kojení jsem nemohla pracovat na větších dílech, když jsem potřebovala pokračovat večer, když dítě spalo. Koupili jsme de facto ruinu, na kterou nám nechtěla ani banka půjčit, protože jsme byli opravdu švorc. Nakonec se to přes poradce podařilo. Tento starý dům jsme celých deset let opravovali a stále je na čem pracovat. Každopádně teď, když pozorujeme ceny nájmů v Praze, vidíme, že to byla dobrá volba. Mohlo by být lépe, ale jsme spokojeni.
Váš partner Václav Litvan je také sochař. Jak vypadá soužití dvou umělců pod jednou střechou — a jak se vzájemně ovlivňujete v práci?
Václav je mou největší oporou a pomáhá mi s výchovou dětí. V posledních letech se jim vlastně věnuje více než já. Zároveň je skvělým sochařem — studoval u Jana Koblasy, poté u Jaroslava Róny, kde jsme se poznali, a následně u Jiřího Příhody. Jeho práce je velmi citlivá a progresivní, materiálově často ekologičtější než moje, protože zpracovává readymady a dává jim novou formu, ze které málokdo pozná, že šlo původně o readymade.
Často se mnou spolupracuje na mých projektech jako asistent a i když se občas neshodneme ohledně některých technologických postupů, jeho schopnosti jsou neocenitelné. Máme jasně rozdělené role, abychom mohli fungovat pod jednou střechou a efektivně spolupracovat.
Pomohla Vám v umělecké kariéře nějak online viditelnost?
To nedokážu jednoznačně říci. Online zviditelnění určitě pomáhá většině umělců. Pokud jde o sociální sítě, jako je Instagram, je to dnes možná až nezbytná součást fungování každého mladého vizuálního umělce.
Já jsem začala Instagram používat poměrně nedávno — a nemyslím si, že by zásadně ovlivňoval můj profesní chod. Existují umělci, kteří sociální sítě nepoužívají vůbec, a přesto fungují velmi úspěšně. Galerie a instituce nicméně komunikaci přebírají za ně, protože online viditelnost se dnes stala běžnou a v podstatě nezbytnou praxí napříč uměleckým spektrem.
Co byste vzkázala studentům a čerstvým absolventům akademií výtvarného umění, kteří mají ambice profesionálně uspět?
Nerada někomu radím, jak má fungovat nebo jakou cestou se vydat. Každý z nás má svou vlastní cestu vývoje i tvorby. Obecně bych ale asi mohla říct jediné — snažit se pokračovat v tvorbě, jak jen to jde, i když je dnes čím dál náročnější finančně obstát.
Nájmy jsou vysoké a pokud k tomu člověk platí ještě ateliér, často pak vydělává jen na samotné náklady a čas ani energie na tvorbu nezbývá. Pokud ale chcete pokračovat, je potřeba tvořit jakkoli a kdekoli to jde a snažit se vyhnout zbytečně vysokým životním nákladům — zvlášť pokud pocházíte z méně majetného prostředí, jako já a můj muž.
Jako čerstvá matka jsem například půl roku po porodu pracovala v garsonce, v kuchyni o velikosti deseti metrů čtverečních, později v prostoru o dvanácti metrech. Když jsme stavěli ateliér, pracovala jsem na sochách de facto na blátě v základech domu, v chladných venkovních podmínkách, navíc v období kojení druhé dcery — tedy jen ve chvílích na dosah signálu chůvičky, kdy dítě spalo vedle v domě. Myslím, že je zpočátku důležité přizpůsobit se takovým podmínkám, aby člověk nemusel nést zbytečné výdaje, i když je to fakt těžké.
Další věcí je také nebát se cestovat a komunikovat i s jiným prostředím než jen českým. To je velmi důležité. Těch věcí je vlastně hodně a popravdě — v dnešním světě, čím dál zahlcenějším vizuálním uměním, je pro začínajícího umělce opravdu velmi náročné se prosadit a být konkurenceschopný. Musíte mít svůj osobitý jazyk a opakovaně se překonávat. Každopádně v každé těžké chvíli nebo traumatizující situaci je právě tvorba tím místem, kam se lze uchýlit a o co se můžete opřít.
Děkujeme za rozhovor, Anno!
