Marisa Ravalli Od pražské FUTURY k INHABIT v Novém Mexiku Z Prahy do Nového Mexika

Především děkuji za pozvání k rozhovoru - ráda jsem se zapojila! Soukromých galerií současného umění tu v Albuquerque moc není. V Santa Fe je víc větších soukromě financovaných institucí a muzea tam dotuje stát. Situace je samozřejmě těžká všude a pravidelných sběratelů tu taky není mnoho. Santa Fe je na tom líp, je to město příjemnější pro pěší, ale komerční prostory se těžko shánějí a nájmy jsou šíleně drahé. Lidé v Novém Mexiku ale umění mají rádi a žije a stěhuje se sem spousta umělců. Návštěvníků mám pořád víc, takže poptávka i zájem tu jednoznačně jsou.

Za celé Nové Mexiko mluvit nemůžu, každé město je jiné. Vypadá to, že větší šance získat financování je v menších městech, která se snaží rozjet novou uměleckou scénu. Na státní úrovni dotace existují, ale je o ně obrovský boj a soukromá galerie může žádat až po třech letech provozu - a ani pak nemá nic jistého, vyberou jen pár prostorů. V některých menších městech funguje ještě program „Main Street" - celostátní organizace, která má peníze na propagaci a podporu malých podnikatelů. Jenže soukromé je prostě soukromé a neziskovky mají vždycky přednost - bez ohledu na to, jakou mají skutečnou úroveň nebo program - a i ty musejí shánět další zdroje.

Kde mám vůbec začít? Je to v každém koutě, v každé škvíře - nejde se tomu vyhnout. Je to první věc, která na nás čeká ráno po probuzení, a poslední, co vidíme, než usneme. Každý rozhovor se kolem toho točí a většina umělců i lidí z branže se cítí bezmocně. Je to nesmírně vysilující! Nezbývá nám než ty problémy pojmenovávat a bojovat za svou existenci a budoucnost, držet spolu a vydržet tuhle tyranii a pokus o diktaturu.

To je hezké, že se ptáte zrovna na tohle! S galerií jsem byla teprve na začátku a chtěla jsem udělat něco, co přitáhne místní komunitu k umění. Projekt byl venku před galerií, takže si ho mohl prohlédnout kdokoli, ve dne v noci. Taky jsme tu zrovna byli čerstvě pod novým vládním „režimem" a nálada byla hodně na dně. Původně jsem to chtěla dělat s místní základkou, ale učitelé neměli zájem. Tak jsem hledala dál a ozvala se organizátorka z jednoho kostela v Albuquerque. Řekla, že se jednou za měsíc scházejí se skupinou „problémové" mládeže - děti z ulice, z pěstounské péče, mladiství z detenčního centra. Práce s nimi byla úžasná a všichni se chtěli zapojit!

Líbilo se mi, že jsme jim vrátili slovo a nechali je promluvit. Jsou to děti, na které se pořád mluví shora a které nikdo neposlouchá - tady měly šanci být ony těmi tvůrci a inspirací pro ostatní. Místní si rádi prohlíželi „Pole srdcí" a bylo dojemné, hřejivé i inspirující číst ty jejich různé výpovědi! Ráda bych dělala víc takových projektů, ale teď, když galerie běží naplno, stěží stíhám zvládat běžný program a provoz.

Moc ráda bych vystavovala víc českých a evropských umělců - vlastně umělců odevšad! Zrovna teď mám práce Sharon Kivland, která žije na jihu Francie. Sharon znám řadu let, což věci samozřejmě zjednodušuje. S omezeným rozpočtem se musím spoléhat na pomoc přátel a u každé výstavy prostě zvládnout, co jde, dokud nezískám financování a nevybuduji okruh sběratelů, kteří budou Galerii pravidelně podporovat.

Zatím jsem chystala menší skupinové výstavy s jasně zaměřeným konceptem. Bylo skvělé propojovat umělce, kteří pracují podobně nebo se zabývají podobnými tématy - většina z nich se nikdy nepotkala, nebo jen zaslechla o práci toho druhého. Snažím se s umělci úzce spolupracovat a výstavy tak postupně zrají a dostávají tvar. Taky vypisuji otevřené výzvy v amerických časopisech a jsem vždycky otevřená novým věcem. Výstavy zvládám s minimálním rozpočtem - je to vlastně zázrak, co se mi zatím podařilo, a i to jen díky samotným umělcům a jejich ochotě mi důvěřovat.

Jirka pomáhá, kdykoli je tu a má čas. Má vlastní náročnou kariéru a žije převážně v Praze. Obdivuji jeho cit pro výstavní design a výborně se nám spolupracuje! Jedním z našich prvních společných projektů byla „Music for Prague" - spolupráce Briana Ena s Jirkou. Tehdy mě ohromně bavilo zvát umělce ze zahraničí do čerstvě otevřené České republiky, aby spolupracovali s umělci, které dosud neměli šanci poznat, a naopak. Ráda bych v takových výstavách pokračovala - ale potřebovala bych na to lepší financování.

Odpověď je jednoduchá: žádné kompromisy! Pustit se do toho byl docela šok. Asi mě prostě zachvátila panika, když byl Trump znovu zvolen, a cítila jsem, že tohle je jediný způsob, jak si příští čtyři roky udržet zdravý rozum! A k tomu, stále ještě ve stínu covidu, někteří lidé chodili a dodnes chodí do Galerie v rouškách. Přimět lidi, aby zase vyšli ven a přišli na vernisáže, šlo pomalu a těžce.

Každodenní chod Galerie je tak snadný a nemusím se nikomu zodpovídat. Jaká úleva nemuset se pořád kvůli malichernostem dohadovat a hádat! Můžu taky dodržet, co slíbím, a nemusím se vymlouvat za neschopnost ostatních. Když se něco nepovede - padá to na mě. Jasně, bylo by fajn mít víc pomocníků. Věci rostou tak rychle, že to sotva stíhám. Možná si časem přiberu partnera - vzhledem k tomu, jak se to všechno vyvíjí. Jde hlavně o tu práci a o to, dostat lidi dovnitř, aby ji viděli. Je úžasné každý den slyšet tak skvělé ohlasy a potkávat tolik nových lidí.

Je to rozhodně kombinace obojího a obojí je stejně důležité. Myslím, že je zásadní si uvědomovat limity sociálních sítí a algoritmů. Milion sledujících dostanou jedině ti, kdo platí za boosty a sponzorované reklamy, a já nemám v úmyslu sypat ještě víc peněz miliardářům! Stránky umělců nehodnotím podle těchto čísel ani podle počtu lajků. Prostě se dívám na práci a reklamy se snažím přehlížet. Sama žádné sociální sítě nepoužívám a nemám čas koukat, jak koťata hnětou těsto na pizzu! Ale líbí se mi, že si můžu scrollovat a objevovat nové umělce, kdykoli se k tomu dostanu. Osobní zážitek je ale pro mě přece jen to nejdůležitější.

Nesmíme dopustit, aby se umělecké prostory zavíraly a umění se sledovalo jen přes internet. Umění se musí zažít! Každý den vedu v Galerii úžasné nové rozhovory o vystavených pracích - nic to nemůže nahradit. Jedním z hlavních cílů Galerie je oslovit širší veřejnost - lidi, kteří normálně do muzeí nechodí, nebo je umění vůbec nezajímá. Nevěřila jsem, že to jde, ale každý den přijde někdo nový a zeptá se: „Co to tu je?" Zažila jsem, jak se lidé rozbrečeli, někteří říkali, že jim ta díla změnila život. Lidé se zapojují víc, chtějí rozumět, otevírají se nové debaty.

Musím přiznat, že teď strávím většinu dne povídáním o vystavených dílech. Každého, kdo vejde, osobně přivítám a řeknu mu, že jsem tu od toho, abych odpovídala na cokoliv. Doba studených prázdných bílých krychlí, kde za stolem sedí jen arogantní špatně placený zaměstnanec, je pryč. O umění se má mluvit! Chci vytvořit nový typ galerijního zážitku - takový, kde divák nemusí zůstat jen divákem, ale může se stát účastníkem a navázat vztah k současnému umění.