Přečtěte si více o open callu ArtGraduates Fresh Edit a o dalších vybraných projektech.
Bytí jako prostorová myšlenka si bere za pomocníka představy opozit – nahoře a dole, uvnitř či venku, daleko nebo blízko… Představy o našem zasazení do fyzického světa i imaginárního světa pojmů se v těchto pozitivech a negativech přesouvají od jednoho k druhému, těkají a chvějí se v protikladných konceptech, které se navzájem definují a tím do sebe navzájem vplouvají.
Jak jinak je něco schopno existovat, než být ve střetu a prolnutí s tím, čím není. Protože není tmavé bez světlé a není řádu bez chaosu. Takový tok myšlenek definuje svět a nás, známé proti záhadnému, a zasazuje nás do kontextu našeho bytí, do prostoru naší existence.
V tomto náhledu na existenci jako na změť jakýchsi elementárních protikladů, rytmů, je fascinující snaha je izolovat, zkoumat je v jejich nahé základní geometrii. Tak se stýkají v pracích Alice Markové rytmy horizontální a vertikální, pravidelné a nepravidelné a v jejich vzájemném setkání se skrývá zájem a pozornost. Zvědavost, jakou nemůže ani jeden z rytmů vzbudit, pokud je osamocen, protože ve své jednotvárnosti je vydán na pospas nevědomí asi jako monotónní odtikávání hodin nám připomene jen přerušení odbíjení.
Možné je však i střetnutí, kde perspektiva, naše vlastní postavení, vytváří opozitum jako na obrazech Heleny Ticháčkové. Pohled dovnitř, do neznámých útrob uzavřenosti pasti na myši a pohled ven, do záhady vnějška z podkrovního okna vytvářejí mezi sebou diferenci pohledů. Avšak staví člověka před nimi téměř jakoby na kružnici, na které je každý z těchto dvou obrazů půlkruh vydávající se opačným směrem od nás, dotýkající se v nedohledném konci na druhé straně kružnice. Tím nám nabízejí své prolnutí, a to v jasu neznáma. Střetnutí protikladných rytmů tentokrát ve svém doteku stvoří stejný tón. Protějšky tak, jak se zdá, mají pozoruhodnou vlastnost docílit jistého vyrovnání, vsazení se jeden do druhého. Záhadné a neidentifikovatelné se odděluje od známého a pojmenovatelného.
Jenže mysl, která si představuje, která se zasazuje těmito představami o diferencích do bytí, touží popisovat. Tajemství jako nepojmenovatelná oblast se vtahuje do centra zájmu myslící bytosti a v těchto případech i do centra obrazů.
I proto podivnost zasazena do snadno rozpoznatelného nás naplňuje zvědavostí a vzrušením i na obraze Karla Řepy. Známé, nerovné linie a stín stromů jako by se snažily uchopit neznámé, umělé hrany bílého objektu, jako by se s ním chtěly spojit v jedinou krajinu. A neznámý objekt v této konverzaci protikladů, která nikdy není jednostranná, odpovídá. Znervózňuje svými pravidelnými úhly, svým jasem záhadna mění krajinu lesa v cosi podivného a neznámého.
Toto je tedy krajina myšlení, která pojmenovává a zasazuje, která určuje protiklady a jejich střetem a hranicemi se orientuje sama v sobě. A protože je to lidská bytost, která je definována právě takovým myšlením, stává se i ona, ve snaze sebe sama pojmenovat, jednou stranou mince. Tak radost z toho vnímat a interpretovat překypuje zvědavostí nad svým pravým opakem, tedy nad čímsi nepojmenovatelným, nezobrazitelným, nad jakousi záhadou za hranicí myšlení a představ: nad bílým objektem v lese či něžnou září vycházející ze středu centra naší pozornosti.
