Přečtěte si více o open callu ArtGraduates Fresh Edit a o dalších vybraných projektech.
Zrozením každého člověka přibývá do existence nová Světočára, cesta mířící k určitému cíli, jehož konec zůstává tomu, kdo po ní jde, zahalen. Pokaždé když takový člověk stane na rozcestí, vznikají paralelní světočáry. Rozhodnout se znamená zvolit jednu z nich, tu, po které bude život pokračovat dál. A z jedné světočáry do druhé nás přenášejí právě naše volby. Ale která volba, která světočára je ta dobrá? To nevíme.
Někdy naši světočáru potká Narušení, které nás proti naší vůli pošle do jiné světočáry. Není to naše volba, není to naše rozhodnutí, není to nic, co bychom vítali. Nevíme, odkud přišlo, proč přišlo ani co se stane v nové světočáře, kterou nám vnutilo.
Přijde a odnese nás jinam, mimo naši kontrolu: ztráta blízkého člověka, krach obchodu, konec vztahu, někam založené klíče, auto, které nenastartuje, a všechno ostatní, čemu říkáme Neštěstí.
Toto narušení je požehnání; je to Kheir (arabsky a persky: dobro).
„…Může se vám nelíbit něco, co je pro vás Kheir; a můžete milovat něco, co je pro vás zlé.“
Na této výstavě jsme se pokusili tento koncept inscenovat ve třech dějstvích: nejprve průchod v měřítku přesahujícím člověka, jímž se získává intuitivní vhled; poté sestup do lidské perspektivy a do skutečnosti, jak ji prožíváme; a nakonec skrytý mechanismus, který pracuje za oponou existence a který odhalují obrazy a instalace.
Dějství I: Odhalení
Výstava začíná výběrem děl Tomáše Sejkory, umělce, který celý koncept elegantně shrnuje geometrií a barvou: volbu, křižovatky, cíl i skryté dimenze existence, jež pod nimi leží. V díle Pneuma zachycuje soubytí nekonečných světů v jediném současném rámci času, zatímco každý člověk sleduje jen tu světočáru, kterou právě obývá, aniž by tušil, že ostatní vůbec existují.
Zvolil si tu správnou světočáru, aby došel k ideálnímu nebo vytouženému cíli? Co by se stalo, kdyby zvolil jinou? Každá volba je vstupem do další světočáry. V díle Transcendence krajiny se vrstva představující současnou zelenou cestu rozpíná přes sled galaxií a symbolizuje souhrnný výsledek prožitých světočar, cestu, kterou lidská duše dosud prošla, v kontrastu s cestami, jež teprve leží před ní.
V díle Cesta připomínají překrývající se oválné rámy časová okna, která odhalují vrstevnatou stavbu skutečnosti, jako by putování po této silnici bylo průchodem různými rovinami existence. Spojení sytých modří a lazuritové noci vyvolává pocit levitace. Žlutá cesta končící v neznámém fialovém cíli nám před očima zanechává stopu a přitahuje nás blíž k našemu lidskému pohledu.
Dějství II: Představení
Po stopě, kterou zanechalo předchozí dílo, přecházíme do dalšího sálu. Pozadí posledního obrazu se postupně rozpouští a spouští se opona, zatímco se diváci vracejí do svého lidského těla. Divák vstupuje do prostoru zbaveného detailu, barvy i složitosti, vstupuje do díla TVAR JE PRÁZDNOTA, PRÁZDNOTA JE TVAR Tomáše Polcara. Tmavé otvory na celistvé bílé stěně vybízejí divákovu mysl, aby vnímala přítomnost skrze nepřítomnost, otvory otevírající se do neznáma. Je to přesně ten vnitřní pocit, kdy člověk stojí před volbou: bod, v němž se rodí světočáry.
Za touto absolutní tmou leží možnost druhého zrození, nové úrovně vědomí. V díle Autoportrét s černou dírou se Lenka Jirková Táborská namalovala, jak hledí na nezvanou černou díru za vlastními zády, okamžik předtím, než překročí Horizont událostí.
V tuto chvíli se také zastavujeme a naposledy se ohlížíme za tím, co jsme označili za katastrofu a neštěstí, za sbírkou nejhorších možných scénářů, které v lesní krajině zmrazil Zdeněk Daněk v dílech Na čekané a Další smůla. Tady stojíme tváří v tvář absolutní ztrátě kontroly; krize a neznámé nejsou výsledkem volby, ale důsledkem čiré náhody a neřízeného chaosu vesmíru.
V dalším jeho díle V roce 2000 vtahuje rozměrné plátno diváka přímo do středu tohoto okamžiku, jako bychom sami řídili vůz, který scénu osvětluje. V protějškovém díle téhož jména, V roce 2000, ale autor otáčí perspektivu o sto osmdesát stupňů a zachycuje scénu z ptačí perspektivy. Vzniká tak silný kontrast mezi dvěma vrstvami skutečnosti: pro pozorovatele na zemi je tu drama, napětí, šok a děj, který se právě odehrává; pro oko nebes klid a věčnost.
Dějství III: Za oponou
Odhrnujeme oponu a vidíme plán i hnací motor celého systému, který v díle Deus ex machina obnažil Jan Svoboda. Nejsme svědky samotné události, ale hledíme na skrytý mechanismus, jenž řídí osud, náhodu a náhlé rozuzlení: na boha, který přichází, aby nás odpoutal od této světočáry a přenesl nás do jiné.
Dílo Mašle Jana Turnera nás, zdá se, podobně přenáší z jednoho pásu, z jedné stuhy, na další: dva plastové pásy zastupující světočáry, spojené jedinou kovovou tyčí.
Člověk je mezi těmito stuhami neustále přesouván. Pro vizuální ztvárnění síly, kterou běžné oko nevidí a která přesto utváří dráhy našich životů, se obracíme k dílům Anny Treterové.
V díle Magnetická pole se zakřivené a protínající se linie tyrkysu a smaragdu sbíhají do jediného světelného středu. A v srdci neznáma, v srdci černých děr, se neskrývá konec, ale počátek: V rozpuku a Rození hvězdy.
Závěr: Návrat pozorovatele do středu
Poté co divák prošel jednotlivými vrstvami výstavy a opustil prostor galerie, už není nevědomým pasivním pozorovatelem uvězněným ve vlastní světočáře, vydaným napospas náhodným nehodám, ztrátám a katastrofám. Ve chvíli odchodu se z něj stal vědomý svědek: někdo, komu se na okamžik podařilo odstoupit od lineárního dramatu života a podívat se na skrytou stavbu existence z pohledu, který přesahuje lidské měřítko.
S touto obnovenou intuicí začíná v každém neštěstí hledat stopu požehnání v pozměněné podobě a náraz, který ho posouvá k vyšší světočáře. V nejtemnějších černých dírách života leží semeno znovuzrození a nový sled možností. Dokáže vidět Kheiry.
