Více o open callu ArtGraduates Fresh Edit a o dalších vybraných projektech.
Výběr pro výstavu Buničina tvoří díla sedmi výtvarnic a jedné performerky, které pracují napříč experimentálními uměleckými formami. Díla jsou uvedena do dialogu o člověku a přírodě, jejich harmonii i nesouladu.
Výstava Buničina se zabývá lidskou potřebou ohraničovat, pojmenovávat a kontrolovat přírodu, vlastní tělo i vlastní identitu. Jejím předmětem zkoumání je průnik, ale především rozpor mezi kulturou a krajinou, mezi sférami těla a okolního prostředí. Všechna zobrazená díla spojuje úžas nad vztahem mezi křehkostí a hororem organických struktur a zejména zájem o pohyb, vzájemnost a vztah – o procesy odehrávající se mezi materiálem a člověkem, tělem a prostředím okolo něj. Ukazují, že materiál není pasivním nástrojem tvorby, člověk není uzavřená jednotka a příroda jeho pasivní kulisa. Dialog mezi jednotlivými pracemi tak zkoumá nejasné hranice těchto vztahů; díla pracují s různými formami, jejich společnými jmenovateli jsou však proměnlivost, tvárnost hmoty, přechod mezi různými stavy a především konflikt mezi lidskou tendencí určovat hranice a zkušeností prostupnosti.
Porcelánové objekty Pavly Gajdošíkové představují první krok k uchopení toho, co nazýváme materiální autonomií. Keramika a porcelán pro autorku neznamenají pouze nástroj pro tvorbu; jejich tvárnost působí jako vedoucí síla a pro koncepční pojetí díla je zásadní autorčina ochota ustoupit kontrole nad dílem a nechat materiálu jeho vlastní podíl na tvůrčím procesu. Objekty tak nevznikají jako výsledky uměleckého záměru, ale procesu naslouchání materiálu, vztahu, který celou výstavu spojuje v prostoru vzájemného působení.
Práce Ivy Davidové se dlouhodobě dotýká mezidruhové komunikace a soužití, ale také vnímání rostlin, politiky trávníků nebo vztahu k takzvaným invazivním druhům. Vedle ekologického žalu a úzkosti se v její tvorbě objevuje představa „militantní jemnosti“ a radikální imaginace. Kresba Watching The Leaves Fall Wishing I Could Do The Same… (Dívám se, jak padá listí, a přála bych si dělat totéž…) i plechová instalace Breathing Hard In The Pastures (Těžké dýchání na pastvinách) tak vystupují jako velmi osobní gesta, které zároveň překračují hranici lidské zkušenosti, tematizují přírodní procesy, proměny, odevzdání a touhu po jiném způsobu života.
Breathing Hard In The Pastures, plechová instalace, Zaazrak Dornych, Brno (vpravo)
Procesy a proměny, které prostupují jak krajinou, tak lidskou společností, tematizuje ve své tvorbě také Anna Treterová. Motiv krajiny se v dílech Divoké traviny a Má dobrá a zlá stránka objevuje jako objekt zkoumání a pozorování, a v rukách výtvarnice se proměňuje v prostor, fyzický i duševní, v němž můžeme diskutovat nad vlastními přístupy k pozorování.
S podobným přístupem se setkáváme v díle Barbory Vovsové. Ta procesy jako vznik, růst, koloběh a skladba hmoty zobrazuje v jejich elementární podobě; rozkládá komplexní velkoplošná díla na modulární prvky a znovu je staví, přičemž dosahuje důležitého koncepčního posunu mezi zkoumáním celku a jeho stavebních prvků a poukazuje na paralelu mezi architektonickými a přírodními principy.
S hranicí mezi organickým a umělým pracuje také Tereza Holá, jež v instalaci Otvorem v bachoru, olíznuté zevnitř propojuje témata ekologie, mateřství, partnerství i tělesnosti. Tělo se v jejím díle přestává jevit jako celek s pevně vytyčenými hranicemi; tělesnost se stává krajinou, pohybem, prostorem pro utváření vztahů. Pole těla pak tuto skutečnost posouvá ještě dál, zabývá se motivy lidské autonomie, kdy se lidský subjekt jeví ve vší své zranitelnosti.
Tato zranitelnost se ozývá také v tvorbě Kláry Samcové. Instalace lost sharpness (ztracená ostrost) nadále pracuje s harmonií organických struktur a autonomií hmoty v tvůrčím procesu. Umělkyně zároveň tematizuje mezilidské a společenské tenze, intimitu a jejich vzájemnou závislost.
V dílech third shift (třetí směna) a is it possible to resist normative roles? (je možné vzdorovat normativním rolím?) se tělo ukazuje jako objekt společenského zájmu, zatížený vnějšími očekáváními.
Viola Starzyková se v práci vrací k figurální kresbě a formálně čerpá inspiraci ze středověkých manuskriptů. Pracuje rozmývaným pastelem na plátně, tedy technikou stojící na pomezí kresby a malby. Její Portrét, který tematizuje široké téma lidské identity, v rámci výstavy tvoří bod, v němž se všechny dosavadní otázky soustředí do jednoho těla a jednoho pohledu.
Výstavu doplní (opakované) vystoupení Lenky Jirkové Táborské, jejíž performance O přijetí definitivně zavede diváka pryč od fyzického objektu směrem ke vztahování se: k přijetí vlastního těla, druhého člověka, vlastního místa ve světě.
Buničina nestaví člověka a přírodu proti sobě. Výstava je koncipovaná jako série přechodů; materiál přechází v objekt, objekt v tělo, tělo v krajinu a krajina v psychiku. Tyto přechody nejsou jednosměrné: vše spolu vstupuje do vztahu a navzájem se ovlivňuje. Co se jeví jako křehké, může být zároveň násilné; co působí přirozeně, může být výsledkem kulturního zásahu a to, co nazýváme vlastním tělem, je ve skutečnosti prostupné vůči prostředí, druhým lidem i ostatním organismům. Buničina představuje pohled na svět jako na síť vztahů, v níž je každá forma dočasná, každé tělo prostupné a každý materiál nositelem zkušenosti; mezi blízkostí a narušením, mezi lidským a nelidským vzniká prostor, v němž se jednotlivá díla mohou navzájem proměňovat.
Součástí projektu je návrh rozvržení výstavy pro dva konkrétní brněnské prostory: galerii HEX a galerii Ponava.
Poznámka redakce: Kateřina Sochorová si jako jediná z účastníků open callu z vlastní iniciativy vyžádala půdorysy obou galerií a ověřila si, že by výstava v nich mohla reálně proběhnout.
