Přečtěte si více o open callu ArtGraduates Fresh Edit a o dalších vybraných projektech.
Mýtus se předdějinnému člověku stával životním smyslem. Ne pouhou metaforou, kterou je nutno rozkrýt, a tak odhalit smysl za ní, ale prostor mýtu sám o sobě je mu dějištěm onoho vždy přítomného smyslu. Noří se do něj, mizí v něm, aby se navrátil k počátkům světa, prožíval jeho celistvost a nadčasovost řádu. Moderní člověk však mýtus svou racionalitou vytěsnil z žité zkušenosti, podrobil jej logice.
Koncept poskládaný z osmi děl od Alice Markové, Kristýny Nejedlé Bujárkové, Kristíny Nguyenové, Tomáše Polcara, Kláry Samcové a Jana Turnera se pokouší uchopit tuto proměnu lidského myšlení a vztahování se ke světu. Centrálním motivem se stává motiv času, respektive odlišnost času běžného a času mýtického, doplňovaný napětím mezi kontrasty strnulosti a pohybu, mezi schopností bezprostředního prožívání a kritické, racionální reflexe.
Markové a Polcarova geometrizace jako by nejprve pojímaly jednoduchost a danost onoho mýtického řádu. Ten se ještě v Markové Průhledu může zdát téměř bezproblémový. Avšak už zde se mřížka, udávající pravidla a rytmus, místy vpíjí do tmy za sebou. Čas mýtu neplyne lineárně, ale cyklicky – v podobě na sebe navazujících, nebo do sebe se vplétajících hexagonů. Řád je však postupně rozrušován. V obraze Rytmy – hranice jako by byl zbořen nebo pohlcen divokou barevnou plochou v zadním plánu. V díle Tomáše Polcara z cyklu SOMA se pomalu vytrácí ve tmě, aby místy probleskoval nazpět a připomínal něco, co se bude zdráhat uchopení – ztrátu vidění a prožívání světa nekriticky v jeho celistvosti. Podobně i v Samcové autroportraitu lze spatřovat roztroušené fragmenty jako rozkládající se pozůstatky minulé celistvosti poztrácené napříč časem, který se vymanil ze své cykličnosti. Mýtus se všemi jeho jistotami, zdá se, mizí právě tam, kde tvůrce skrze jejich narušení projeví svoji individualitu – jako kdyby ztráta celistvého řádu měla být cenou za zrození člověka coby individua.
Krajina plodu Kristýny Nejedlé Bujárkové v tomto konceptu na motiv odpadání člověka od mýtu nejenže navazuje, ale dokonce se v symbolické rovině může stát iniciačním bodem této přeměny. Plod-jablko jako počátek. Jako vyhnanství z ráje bezčasí a jako vrženost do toku času, ale i počátek člověka jako kriticky smýšlející bytosti. Bytosti nucené naučit se existovat na ose minulosti, přítomnosti a budoucnosti a v jejím horizontu a s akceptováním nejen své vlastní pomíjivosti směřovat stále vpřed.
Kristína Nguyenová uvádí, že ve svém díle sleduje cestu k podstatě věcí skrze jejich proměny. Její dva obrazy ukazují zároveň monstróznost i křehkost těchto proměn. Barevné plochy dynamicky pulzují a v Rašení jsou protkány živými tahy štětce. Pohyb rozrůstajícího se rašení je však omezen a stanoven statickými hranicemi determinujícími jeho konečnost. Napětí mezi pohybem a setrváním vytváří i její Touha. Dva abstraktní probleskující objekty jsou unášeny temně modrým pozadím. Oproti Rašení zde tenzi nezapříčiňuje ani tak kontrast mezi pohybem a jeho hranicí, ale spíš pnutí, které se vytváří mezi onou dvojicí prosvícených objektů. Jeden se napíná, rozrušuje své obrysy, aby snad dostihl útvar před sebou, vplynul do něj. Druhý však jako by vůči němu zůstával uzavřen a propast mezi nimi zůstává nepřeklenuta. Trvale nebo jen zatím. Může to být touha po splynutí a spolu s ní touha prodloužení sebe sama v proudu času. Nově nabytého času, ve kterém se ohlédnutí nazpět trestá ustrnutím – v perspektivě již výše otevřeného starozákonního vyprávění může Turnerovo Dřevo svázané plastovými řemínky v tomto konceptu symbolizovat lidské selhávání v přijetí času v jeho linearitě a nezadržitelnosti. Jenže možná ani taková proměna selháním není finální a časem opět z ustrnulého vybují život – podobně jako se dřevo sloupu opakovaně stahovaného řemínky zas a znova vlní a rozrůstá.
Prezentovaný koncept chce symbolicky vyobrazit přerod mýtického člověka v kriticky smýšlející individuum zodpovídající za své volby a neustále se vypořádávající se svou limitovaností v novém časovém rozměru. Mezi osobitými poetikami šestice autorů však zároveň nachází společné právě v jejich nedoslovnosti. V tom, že odkazují k něčemu, co se ztrácí a vymyká, co nemůže být plně nahlédnuto rozumem. A tím možná souběžně dochází k obratu. Vyvstává otázka, zda tím naznačená cesta částečně nedestruuje samu sebe a zda a nakolik nemůže být právě prostor uměleckého díla místem, kam dosud mizející mýtus prosvítá. Prostor, kde se alespoň na okamžik střetává individuální intence a rozvažování moderního člověka s prožitkem toho, co je přesahuje.
