Johana Merta Umění je práce jako každá jiná

O tvorbě, která nezapadá do komerčních galerií, o životě na periferii a o škole, která hodnotí děti smajlíky

Johana Merta, portrét
Johana Merta. Foto: Ondřej Merta

Johana Merta má svůj profil na ArtGraduates od ledna 2026. Letos na podzim se o ní začalo mluvit daleko za hranicemi Skutče. Její procesuální rozšířená socha Ó Europe, I cry for You (Ó Evropo, pláču pro tebe), sestavená ze stavebních plotů pod Mariánským sloupem na Palackého náměstí, rozvířila poklidné vody pětitisícového města a dostala se do celostátních médií (prudký nárůst vyhledávání jejího jména neunikl ani nám). Nakonec byla po dohodě s autorkou odstraněna. Reportáž Stanislava Bilera v Deníku Alarm pojala celou událost sociologicky a s ironií vůči místním.

Zajímalo nás, jak celou věc vidí autorka sama a jak se žije umělkyni, která dělá převážně konceptuální díla, jež se většinou nedají prodat a kterým často nerozumějí ani její spoluobčané. Ptali jsme se jí také, proč se s rodinou přestěhovala z Brna do Skutče a proč vlastně potřebuje tvořit. Ačkoli si v běžném životě tykáme, pro účely tohoto rozhovoru jsme se vrátili k vykání.

Johano, do Skutče jste se s rodinou přestěhovali v létě roku 2020, uprostřed covidové pandemie. Co vás přivedlo právě sem a jak se vám tu po těch letech žije?

Jsme původně z Brna. A když jsme v roce 2012 začali plánovat rodinu, začínala být ve vzduchu silně cítit bytová krize. Postupně v průběhu času se nám rodily děti, tak jsme pátrali po něčem „našem“. Po sedmi letech intenzivního objíždění nemovitostí jsme narazili na inzerát vysněného domu.

Byla to Poršova vila ve Skutči. Dva kraje od našeho života a přátel.

Ale zvítězila vidina rodinného zázemí, které dětem zůstane. Nedávalo nám smysl žít v pronájmu, kde nemáme žádnou jistotu, takže jsme si vybrali cestu úplně do neznáma. Do Pardubického kraje, do Skutče. Věřili jsme taky, že najdeme dobrý lidi kdekoliv.

Skuteč má své peripetie i nevyřešené věci týkající se minulého režimu. Něco musí vymřít, na něčem se musí usilovně pracovat. Já jsem ve Skutči šťastná, i když je to tu pro nás náročné. Ale teprve uvidíme, až děti vyrostou, jestli tady budou chtít žít.

Johana Merta: Ó Europe, I cry for You, 2026, Palackého náměstí, Skuteč
Ó Europe, I cry for You, 2026, Palackého náměstí, Skuteč. Foto: archiv autorky

Věřili jste, že dobré lidi najdete kdekoliv. Našli jste ve Skutči nové přátele? Jak s nimi trávíte čas?

Přirovnám to k hledání pokladu, nebo k rýžování zlata… a teď jsem pobavila sama sebe, protože si zakládám na tom, že nejsem zlatokopka! Naše spřátelená společnost ve Skutči je hodně různorodá. Od mých vzácných starších dam, se kterými se potkávám na ulici v krátkých rozhovorech, až po rodiny s dětmi, se kterými jsme se seznámili skrze místní skauting. Chodila jsem taky tvořit do Domova na cestě, který zajišťuje obydlí a zdravotní péči lidem s duševním onemocněním, kde jsem se spřátelila s klienty. Ale nechodíme ani do hospody, ani do kostela, takže našich blízkých je skutečně jen hrstka. O to víc si jich cením.

Váš muž Ondřej je také umělec. Jak do Skutče zapadl on? Před lety jste spolu vystavovali a loni o vaší práci napsal text, který máte na webu. Kritizujete si navzájem práci? A jak to u vás doma chodí, když tvoří oba a máte tři děti?

Můj muž je skvělý umělec, muzikant, aktivista, herec, filmař, filozof, vynálezce, vždy ho zajímala komunita. Ve Skutči ho hlavně zajímá romská společnost a mládež. Myslím, že tu má víc přátel než já, ale přátelství jsou stejné jako čas, relativní…

Ondřej je můj největší kritik a zároveň nejlepší přítel. Vystavovali jsme společně několikrát, roky jsme spolu měli kapelu a máme spolu tři děti. A pořád se milujeme. Skoro až neuvěřitelné.

Tím, jak společně stárneme, narážíme na různé potřeby. Ondřej je mistr improvizace a já, čím jsem starší, tím víc potřebuji pracovat s časovou rezervou a důkladnou přípravou. Takže máme každý jinou pracovní metodu a tím se spolupráce komplikují.

Ve výstavě Sklízíme kameny, občas bláto u vzácné umělkyně Sráč Sam se vše povedlo, právě i díky výjimečnému prostředí, které Sam a její rodina vytváří. Pracovali jsme s několikaměsíční přípravou i improvizací. Byla to skládačka nás dvou i obecných závažných témat. Pracovali jsme jako jeden tvůrce a tohle miluju, když se nám s Ondřejem podaří.

Pracujete v širokém rozpětí: od drobných, komorních objektů až po to, čemu sama říkáte rozšířená socha, tedy procesuální díla, která vstupují do veřejného prostoru a do vztahů s lidmi, jako letos ve Skutči. Co pro vás tvorba znamená, pro vás samotnou?

Pro mě je tvorba absolutní existenční nutností. Je to moje přirozené životní prostředí, mé území. Jako když potkáš dinosaura v jeho přirozených podmínkách. Já potřebuju tvořit, jinak jsem nešťastný člověk. Potřebuju tvořit pravidelně, ručně, mentálně, svobodně, kontinuálně. Ta svoboda spočívá nejen v možnostech tvořit v různých řemeslech a materiálech, ale i bez ohledu na to, jestli se dílo prodá nebo ne. Hodně mé práce je konceptuální a společensko-kritické. Ale pracuji i v běžných formách s estetickými nároky. Většinu mé práce schovávám na půdu. Třeba je někdy někdo vytáhne.

Johana Merta: BALANC Č.8, 2025, instalace, modlitební klekátko, skartovaný papír v igelitových pytlích a vodováha
BALANC Č.8, 2025, instalace, modlitební klekátko, skartovaný papír v igelitových pytlích a vodováha. Foto: Barbora Trnková

Co vám umění především přináší? Je to terapie, způsob komunikace, radost z toho, že vzniká něco nového, kompenzace něčeho, co vám chybí, nebo aktivismus?

Umění je práce jako každá jiná. I když mi právě teď nepřináší finanční stabilitu, tak věřím tomu, že má smysl. Skrze umělecký/výtvarný projev komunikuju problémy, hledám jejich řešení a snažím se ten problém obsáhnout, vytěžit, zjistit vše podstatné, co obsahuje. Samozřejmě subjektivně. Ke každému zámku je klíč, nebo aspoň kdysi byl.

Pragmaticky – dostala jsem nějaké talenty a cítím potřebu s nimi pracovat, nenechat je ladem. Jako když máš úrodné pole a necháš ho zarůst plevelem, nebo řepkou. Snažím se, aby to, co zasívám, mělo dobrou úrodu. Musím tvořit, je to nutnost, vnitřní motor. Ale určitě nejde o terapii. Problémy, které se v mé práci objevují, jsou sice osobní, ale pracuji s nimi právě proto, že mě přesahují a vnímám, že jsou především obecné. Takže se stávají tématem. Třeba jako znásilnění, nebo kritika zjednodušování emocí, problém hranic a hodnot. Postupně jsem si našla cestu ke komunikaci a teď už jsou pro mě mé výtvory stejně důležité jako možnost mluvit s lidmi. Ta vytvořená věc je často jen klíč ke komunikaci. Ovoce mé práce je až diskuze.

Dlouho přemýšlím nad uměním jako nad specifickou řečí, jazykem. Má svoje pravidla pravopisu, rukopis, krasopis, dialekt, nedorozumění. Proto pracuji často s textem, baví mě jeho možnosti jednoznačnosti, mnohoznačnosti i poetiky.

Zároveň nemám ráda škatulky a vždycky, když do nějaké začínám spadat, tak změním směr. Jako například u keramiky. Pracovala jsem s hlínou 7 let a když mě někdo představoval jako keramičku, tak jsem s tím skončila. Miluju řemesla, pořád se něco učím, mám ráda procesy objevování, experimentu i chyby. Teď dělám sgrafita, sgrafitové obrazy, ale ráda bych do větších měřítek interiérů i exteriérů.

Současně se pohybuju v uměleckém aktivismu a textilní tvorbě s principem zero waste… asi to není jednoduše uchopitelné, ale mě to takhle funguje. Tahle tvůrčí svoboda. To je má škatulka, krabice beze stěn.

Johana Merta: ECOLOGY OF TRAUMA, 2025, instalace, reklamní písmena, nafukovací balónky, helium, provázek, březová větvička
ECOLOGY OF TRAUMA, 2025, instalace, reklamní písmena, nafukovací balónky, helium, provázek, březová větvička. Foto: Barbora Trnková

Sgrafita byste ráda dělala ve velkém. Kde byste si takové sgrafito představovala? Máte už něco rozjednaného?

Teď jsou sgrafita v ústraní, protože se soustředím na další etapu projektu Ó Europe… mám velkou radost, že bude v dalším městě. Ale vše se teprve projednává na byrokratické úrovni, takže ještě musím počkat se zveřejněním, kde bude.

Ke sgrafitům jsem se dostala úplně přirozeně, rekonstruujeme náš dům a často mi zbude nějaký stavební materiál. Na černou používám popel a drtím uhlíky z našich krbových kamen. Dřív jsem dělala mozaiky, myslela jsem si, že to je má cesta do exteriéru, ale byla to slepá ulička. Sgrafito je úžasná renesanční technika, využívám v ní své hlavní řemeslo – kresbu. Zatím nehledám realizaci, buďto přijde sama, nebo je teď ještě důležitější objevování celého procesu. Baví mě pracovat s rákosem a popelem, ale zkoušela jsem i polystyrén. A díky té zkušenosti i s větším formátem už vím, že jsem schopná vytvářet sgrafita na zateplené domy… jen si to představte, jak by se všechny ty stavby bez estetických prvků fasád proměnily se sgrafity.

Johana Merta: STILL SAME, 2026, sgrafito, rákosí, hrubá a jemná omítka, popel
STILL SAME, 2026, sgrafito, rákosí, hrubá a jemná omítka, popel. Foto: archiv autorky

Současné umění ve veřejném prostoru u nás často naráží na odmítnutí a Skuteč nebyla výjimkou. Čím si vysvětlujete, že velká část české veřejnosti hledá k současnému umění cestu tak těžko? A co by se muselo změnit, třeba ve školství, které ve své práci také kriticky reflektujete, aby se s ním lidé potkávali spíš se zvědavostí než s odmítnutím?

Muselo by se toho změnit hodně. Úplné základy. Hlavně plošně ve výuce výtvarné výchovy, ale nejsem si jistá, že jsme takové reformy schopni. Jsou to problémy, které se dědí z generace na generaci. Abych byla konkrétní, uvedu příklady: Dítě ve školce vybarví slona fialovou barvou a učitelka mu řekne, že je to špatně. Dívka na základní škole nechce vytvářet zadaný úkol ve výtvarné výchově, tak vytvoří jiný námět, ale učitelka její výtvor roztrhá.

Nesnáším, když dospělí zabíjí kreativitu a potenciál tvořivosti dětí. Můžeme se je snažit obhájit tím, že pravděpodobně zažili něco podobného, ale jejich trauma nemají právo přenášet dál. Trauma nemůže být alibi. Je to jejich trauma a pokud nejsou schopni/ochotni s ním pracovat a vyřešit si ho, tak by neměli učit. Plošně by měli pedagogové absolvovat psychologické vyšetření, aspoň pro odhalení hrubé patologie.

Nechci, aby došlo k dalšímu nedorozumění, takže se ještě vrátím k podstatě díla Ó Europe, I cry for You. Je to umělecký projekt zaměřený na práci s lidmi, tedy společensko-aktivizační intervence do veřejného prostoru. Pro komunikaci s lidmi ve Skutči jsem zvolila pojem „socha“. Ale v dalším městě se projekt bude komunikovat zase trochu jinak. Ráda bych, aby tenhle projekt objel Evropskou unii a těch několik linií, které jsou v díle obsaženy, umožňují pracovat s publikem různými způsoby. Právě vzdělávání je jednou z těch linií, které reflektuji v „mé Evropě“.

Obecně jsou lidi frustrovaní z podmínek jejich nelehkého života. A umělce, kulturní dělníky, považují za příživníky, nebo sobce. Naše práce nemá status práce. Hodně se lidí dotýká dotační program kultury, kterému nerozumí, a tedy mu i nedůvěřují. Potom se objeví pár nevkusných soch za neuvěřitelné sumy ve veřejném prostoru a to jsou pro ně ty důkazy. Můj projekt nedostal ani korunu ze státních peněz, protože jsem o ně nežádala, nechtěla jsem, aby byla má práce tímto problémem zatížena.

Skuteč sama sebe blokuje v porozumění. Lidi tady potřebují nadávat víc než se něco dozvědět, nebo řešit něco společně. Často tady narážím na lhostejnost, necitlivost i nevzdělanost. Ale ta hrstka lidí, kteří se přišli seznámit na komentované prohlídky, se překonali v ostychu a jsem jim za to vděčná. Zkušenost s dílem Ó Europe, I cry for You je pro mě velmi cenná i poučná.

Hodně lidí čeká, že umění na náměstí bude hezké. Vaše ploty, záměrně otevřené každému, kdo chtěl něco přidat, se postupně zaplnily nesourodou směsí vzkazů a plakátů. Překvapilo vás, kam se jejich podoba vyvinula, nebo jste s tím počítala? Pracujete s tím, že podoba díla lidi dráždí, záměrně? A je ta nesourodost obrazem Evropy, o které dílo mluví?

Bylo pro mě důležité, aby se na okraji toho zabraného území mísily podstatné věci s nepodstatnými. Tak jak to známe běžně z našeho online i offline prostředí. Takže se potkávaly drobné inzeráty typu: „hledám ženu“ s politickou agitkou a plakátem s koťátkem apod. Dlouho trvalo, než začala být plocha zaplněná, tak aby bylo jasné, že může přispět kdokoliv cokoliv. Lidi se báli čisté plochy, zasáhnout do ní. Ale i po jejím zaplnění bylo patrné, že obavy jsou stále přítomné. Ta bázlivost je specifická v posttotalitních zemích a monitorovaných veřejných prostranstvích obzvlášť. Informovala jsem místní policii, že jakýkoliv zásah do mého díla je v pořádku. Moje „socha“ neměla být prvoplánově hezká-krásná, o to vůbec nešlo, ale taky se to mohlo stát. Stačilo, aby někdo měl tenhle záměr a vylepil, nebo namaloval něco takového, myslím krásného. Socha byla zkrátka k dispozici čemukoliv. Měla jsem rozjednané spolupráce s umělci, ale nakonec jsem ani nestihla vylepit všechna díla. Tak třeba v dalším městě bude víc času a možností.

Johana Merta: Ó Europe, I cry for You, 2026, detail s tisky participující umělkyně Veroniky Neuman
Ó Europe, I cry for You, 2026, detail s tisky participující umělkyně Veroniky Neuman. Foto: archiv autorky

Vzdělávání je podle vás jednou z linií Ó Europe. Máte tři děti, takže školu vidíte i z pohledu rodiče. Jak se díváte na to, jak dnešní škola zachází s dětskou tvořivostí? A kdo jsou vaši Kakabusové?

Naše děti zažily několik modelů vzdělávání, od Montessori a lesních školek až po ty státní systémy, které nemají moji důvěru. Hoši byli i v domškole po děsivém období, kdy zažili šikanu, kterou ředitelka školy nebyla ochotná řešit ani uznat. Náš nejstarší syn nastoupil do první třídy za covidu, takže do online výuky. Předtím vůbec nebyl zvyklý sedět u počítače. To bylo nefér. Ale horší pro mě bylo zjištění, že jsou hodnoceni skrze emoce učitelů pomocí smile and sad emotikonů. Vysvětlovali jsme dětem, že nejsou ve škole proto, aby dělali radost paní učitelce a taky že smutník není správné hodnocení.

Z našich emocí se stalo něco… a to něco úplně zpochybnilo vše, co můžeme a máme právo zažívat. Harvey Ball zjednodušil, zneužil a prodal naše emoce tím, že vytvořil Smileyho. Tehdy ho navrhnul jako odměnový systém pro zaměstnance korporátu. Ale dnes se používá běžně pro hodnocení jakékoliv aktivity, i dětské.

Právě v návaznosti na tyhle zkušenosti ve vzdělávání jsem vytvořila KAKABUSY. Jako odpověď na otázku: co je současná figurace?

KAKABUS je pojem, který mnoho z nás zná ze svého dětství ve větě: „netvař se jako kakabus“. Z hlíny jsem formovala organické tvary soch s nasazenou maskou emotikonů. Byla to hra se zjednodušováním lidských emocí a společenskou kritikou. Vůbec jsem netušila, že právě tyto sochy se stanou jakýmsi mým produktem. Ta kritika, kterou jsem považovala za součást soch, nebyla patrná, protože lidi si už na emotikony tak zvykli, že už tu kritiku vlastně neviděli. Ale to je v pořádku, každý má právo na svůj pohled a interpretaci umění.

Johana Merta: Bolest, ze série KAKABUS, 2020, glazovaná keramika, 35 × 23 × 20 cm
Bolest, ze série KAKABUS, 2020, glazovaná keramika, 35 × 23 × 20 cm. Foto: archiv autorky

Velkou část vaší práce tvoří instalace, situace a procesy, které se nedají jen tak pověsit na zeď. Projekt ve Skutči podpořila soukromá nadace Kalliopi. Jak se taková tvorba financuje? A jak se vám daří své umění prodávat, a komu?

Jak už jsem naznačila, tak má tvorba není závislá na finanční odměně. To bych přestala tvořit už dávno. A je pravda, že už jsem to chtěla spoustukrát vzdát a jít pracovat do Tesca, ale nemůžu. Není to otázka volby. Tvorbu potřebuju k životu, asi jako vodu. Prodeje jsou nárazové, malé i větší. Pracuji s porcelánem, maluju olejem, dělám koláže, sgrafita, vyšívám plechy perlami, tedy spoustu prodejných věcí, ale málokdo to ví. Izolace venkova je další dílčí problém. Několik zájemců o návštěvu mého ateliéru si cestu rozmyslelo, když zjistili, jak jsem daleko. Většina z kupujících si vystačí ve své pragocentričnosti. Hodně z mých děl je z podstaty neprodejných a když už mají mé především sériové věci komerční potenciál, tak se prodeji nebráním, ale taky o něj nijak výrazně neusiluji. Všechno má svůj čas.

Johana Merta: Ó Europe, I cry for You, 2026, detail s kyanotypií Ondřeje Merty
Ó Europe, I cry for You, 2026, detail s kyanotypií Ondřeje Merty. Foto: archiv autorky

Píšete, že děláte spoustu prodejných věcí, ale málokdo o nich ví. Jaké máte zkušenosti s komerčními galeriemi? A přivádí vám zájemce internet?

Komerční galerie nevyhledávám a ony mě zatím také ne. Nejsem v jejich hledáčku. Jsem umělkyně na periferii. Záleželo by taky, kdo by se ozval a s jakými podmínkami. Nespolupracovala bych s každým. To je benefit mé svobody, že nemusím. Moje práce je zastoupena v několika státních institucích a mnoha soukromých sbírkách. Někteří sběratelé se ozývají opakovaně, což mě těší obrovsky. Nejkrásnější je, když mi lidé říkají, jak dobře se jim s mým uměním žije.

Ano, ozývají se i úplně nárazoví kupci přes Instagram, nebo doporučení. Jsem ráda, když vím, kam mé věci jdou, do jakých rukou.

Děkujeme za rozhovor!

Objevte umělce

Katja Praschak

Rakousko Malba

Vojtěch Luksch

Česko Malba

Andriy Kalkov

Ukrajina Abstraktní umění
↑