HEX Gallery je kulturní prostor v Brně spojující šest forem umělecké činnosti pod jednou střechou. S Jakubem Straňákem a kurátorem Jiřím Riesslerem Zuzaníkem jsme si povídali o tom, jak se dnes buduje nezávislá galerie — a proč je to složitější, než by se mohlo zdát.
HEX Gallery jste slavnostně otevřeli v květnu 2025. Jak a proč vznikl koncept multidisciplinárního kulturního prostoru právě v Brně — a proč na Lidické?
Jakub: Shodou okolností! Můj příbuzný zrovna pouštěl prostor po jeho předchozím podnikání a nabídl mi ho, takže proto Lidická. Navíc je mi umělecké prostředí blízké už od střední školy, byť spíše v literárním směru. Také jsme s Jiřím měli zajímavé kontakty v nakladatelstvích, mezi výtvarníky i hudebníky, takže nám přišlo přirozené je propojit a nabídnout umělecké veřejnosti místo, kde se může vyřádit.
Jiří: A taky jsou kousek Lužánky, a moc se nám líbila představa otevřené performance pod stromy a pod hvězdami. Ale to teprve plánujeme, až bude venku tepleji, chtěl jsem vzít diváky na koncert ven a pak na výstavu zpět, projít se pod stromy. Lidická je pro mě v tomto ideální, že je okolo, na rozdíl od centra, dostatek zeleně a míst k usebrání, což přispívá kontemplativní náladě před i po vernisáži.
Pocházíte z Luhačovic, tedy ze zlínského regionu. V dramaturgii výstav je patrná vazba na autory spojené s touto oblastí — je to záměr, nebo přirozený výsledek osobních kontaktů?
Jakub: Určitě osobní kontakty. Ale snažíme se postupně navázat styky s umělci působícími v Brně, nebo aspoň takové, kteří na něj mají vazbu. A chceme budovat další kontakty, i v širším okolí. Takže abych odpověděl na otázku, zlínský region je pro nás důležitý, ale galerie je primárně zaměřená na umělce z Brna.
Jiří: To se ostatně snažíme držet od začátku. Hned na první výstavu, Soukromé krajiny duše, jsme pozvali Teri Varhol, která sice působí v Británii, ale z Brna pochází, a taky Františka Vítka, též původem z Brna. Navíc Brno je přirozeným centrem pro umělce ze Zlína a okolí, spousta z nich tady minimálně studovala, nebo se zde narodila, ať už to je Zuzana Pernicová, jejíž výstavu Odpusťte mi, bílá místa paměti! máme ještě do konce února, nebo Kryštof Novotný, který u nás měl menší výstavu, performance a koncert s názvem What It Feels Like for a Girl.
Brno má poměrně silnou galerijní scénu — TIC, Industra, Off/Format, nově Sibiř atd. Jak vnímáte svou pozici v tom ekosystému?
Jakub: Zatím poměrně nevyhraněně. Nejsme ještě v Brně ani rok a spoustu věcí, či spíše většinu, se učíme za pochodu. Je složité nalézt ten správný směr, nechceme jen kopírovat ostatní, nebo jen tak existovat. A myslím, že silná brněnská kulturní scéna je jak výhoda, tak nevýhoda, protože je ve městě poptávka po nových prostorách a možnostech, ale zároveň je těžké v tom množství možností najít vhodný prostor pro nás.
Jiří: Myslím, že náš přesah je v oblasti literatury a určité svobody. Můžeme si dovolit experimentovat, a chceme co nejvíc zapojit vystavující a vystupující. Jsme taková hledající se galerie, která zve k hledání i ostatní.
HEX funguje jako galerie, experimentální divadlo, kavárna, posluchárna, nakladatelství a knihkupectví zároveň. Jakou roli v tom celku hraje právě výtvarné umění — a jak jednotlivé složky HEXagonu spolu komunikují?
Jakub: Výtvarné umění je stěžejní. Takový pomyslný střed HEXagonu, kolem kterého se všechno odvíjí. Snažíme se co měsíc až dva mít výstavu, skupinovou či jednotlivou, a pro ni připravovat navazující program. Například v dubnu chystáme s Martinem Jirouškem a s podporou Polského institutu výstavu polských hororových plakátů. Její součástí bude jak odborný výklad k tématu, tak setkání s polskými překladateli a představení polské kultury obecně.
Jiří: K tomu bude čtení překladů Edwarda Stachury, Czesława Miłosze nebo Stefana Grabińského, já bych chtěl posluchačům představit aspoň krátký úryvek z Demonomachie Marka Krajewského. Pan Jiroušek zase jako kurátor té zmíněné polské výstavy zasvětí návštěvníky do hororové literatury a filmu.
Oba: Co se týče divadla, promítání filmů a provozu malého soukromého knihkupectví, tam se ještě pořád trochu hledáme. Promítal u nás třeba skvělý český dokumentarista, profesor Gogola jr., to se divákům myslíme dost líbilo. Spolupracujeme též s nakladatelstvím Malvern a snažíme se navzájem co nejvíce podporovat, část jejich akcí budeme letos pořádat přímo u nás v galerii.
Jak si vybíráte umělce a výstavy? Vaše motto říká „realizovat každý dobrý nápad a každému umělci dát šanci" — jak tohle funguje v praxi?
Jakub: Pokud za námi někdo přijde, pokusíme se vždycky najít možnost, jak realizovat jeho nápad. Je jedno, jestli je to výtvarník, hudebník, básník. Prostor se najde pro každého.
Jiří: Ale jsme hrozní v odepisování na maily, takže pokud máme nějakého nadšeného čtenáře, kterému jsme ještě neodpověděli, určitě se připomínejte.
Jaký byl dosud nejpřekvapivější moment v provozu galerie — něco, co jste vůbec nečekali, ať už pozitivně nebo negativně?
Jakub: Každá výstava je pro nás překvapením, protože umělci přijdou s novou kreativní metodou, jak ji zesložitit. To není výtka vůči nim, vůbec ne, od toho jsme galerií, abychom poskytli prostor a co nejlépe realizovali vizi vystavujícího i kurátora. Ale prakticky na každé výstavě přijdeme na nějaký exotický, občas až esoterický, problém, a sebevětší množství příprav je k ničemu.
Jiří: Pro mě to byla práce se sociálními sítěmi a neustálá nutnost sebepropagace. Trochu naivně jsem si představoval, že víc času budu věnovat výzkumu a práci se samotnými vystavujícími, návrhu doplňujícího programu a dalším aktivitám, ale ne, nejdůležitější je mít z každé akce fotografie a videa. Trochu mi to připomíná noční můru Waltera Benjamina, zaznamenat každý okamžik, všechno umění reprodukovat — ale nechat si požitek sám ujít. Na stranu druhou, chodí k nám do galerie několik fantastických fotografů, a jejich fotodokumentace by si myslím zasloužila vlastní výstavu, takže to snad není tak hrozné.
Jaká je finanční strategie HEXu? Je galerie dotovaná z jiné činnosti, žije z grantů, nebo si na sebe vydělává provozem kavárny a pronájmem?
Oba: Těžká otázka. Zatím jedeme z vlastních zdrojů, a trochu jsme doufali, že vyžijeme z akcí a provozu kavárny. Ale pomalu přicházíme na to, že bude asi nutné část naší činnosti dotovat. Ale neděláme si iluze, že v dnešní složité době snadno najdeme dotaci či grant. Jak se říká na Valašsku, granty nerostou na stromě.
Předpokládám, že ve vaší situaci vnímáte státní podporu kultury pozitivně. Dokázali byste zformulovat, za jakých podmínek je pro vás přijatelná — s vědomím, že zadlužení země rok od roku roste?
Jakub: Prozatím jsme nečerpali žádnou podporu z veřejných peněz, ačkoliv bychom to chtěli zkusit. Ani ne tak pro nás, ale spíše pro lepší finanční ohodnocení vystupujících, které si v současnosti nemůžeme úplně dovolit. Přijde mi absurdní, že na kultuře, která představuje — i čistě politicky — reprezentaci této země, se šetří, letos je tuším návrh rozpočtu o 3,9 miliardy méně než vloni. Háže se s čísly, která znamenají přežití či zánik festivalů s mnohaletou tradicí, uměleckých časopisů, nakladatelství, bez nějaké hlubší debaty se rozhoduje, že se prostě bude škrtat. Což by určitě nevadilo tolik, kdybychom věděli, proč vlastně, jaký je plán na následující léta, ale takto se mi zdá, že žijeme v permanentní nejistotě a těžko pak třeba připravit víceletý program.
Jiří: V zemi, které charakter určovali na začátku 19. století loutkáři, herci a později spisovatelé, mi přijde přinejmenším zvláštní, že se k tak silnému dědictví nejen nehlásíme, ale spíše ho převádíme na jakési kupecké počty. Chápu, že zadlužení země roste, ale například turistický ruch je stále, pokud se nemýlím, silným tahounem naší ekonomiky, a myslím, že podpora činnosti míst, umělců a projektů, která z naší země dělají unikát, by měla být pro každého politika prioritou. Pokud se na to teda všichni nevykašlou.
Co pro vás znamená online viditelnost galerie a jak s ní pracujete?
Jakub: Znouzecnost.
Jiří: Nutnost. Ani jeden z nás k tomu nemá přirozené nadání, ale bohužel se bez toho v této oblasti neobejdete. Zároveň jsou sociální sítě, a v posledních letech takřka celý internet, depresivní bažinou. Ale žijeme v té bažině, tož co.
Náš magazín čtou mimo jiné studenti a čerství absolventi uměleckých škol. Co byste jim jako provozovatel nezávislého prostoru vzkázal?
Jakub: Nejhorší otázka nakonec. Upřímně, nevím. Asi aby vytrvali. Je to hodně sociálně a bohužel i materiálně náročná a nevděčná činnost a musí s tím počítat.
Jiří: Pod to se podepíšu. Bohužel.
Jakub: Ale kontakty v oboru vám rozhodně budou nápomocné. A nebojte se oslovovat galerie ohledně vlastních výstav, bariéra pro vstup není tak vysoká, jak by se mohlo zdát.
Děkujeme za rozhovor!
