Zuzana Fuksová (*1983) je performerka, moderátorka a spisovatelka, která společně s Ivanou Veselkovou tvoří podcast Buchty na Radiu Wave. V jeho tematické sérii Buchty o umču se pravidelně noří do světa výtvarného umění. V soukromí sama sbírá díla, i když — jak říká — „sbírání" je možná trochu nadsazený pojem. Povídali jsme si o radostech nenápadného sběratelství, morbidních panenkách a opicích v šlechtickém oblečku.
Ve svém podcastu Buchty s Ivanou Veselkovou se věnujete široké škále témat — od rozhovorů s hosty přes literaturu v sérii Buchty čtou až po výtvarné umění v Buchty o umču. V soukromí ale také sama sbíráte umění. Jak jste se ke sběratelství dostala?
Já bych řekla, že sbírání umění je v mém případě trochu nadsazený pojem, protože alespoň mně u toho najede představa nějakého továrníka s obrazárnou. Já si spíš občas koupím něco od kamarádů nebo si koupím sošku opičky, sběratelstvím bych to úplně nenazývala. Ale od mala bylo u nás doma hodně výtvarných artefaktů — děda se vedle své profese věnoval výtvarnému umění, dělal sochy a kreslil. A moji rodiče se oba amatérsky věnovali keramice celé naše dětství, takže bylo běžné mít všude nějaké postavičky a obrázky.
Ono se možná takové malé domácí sbírání „obrázků od kamarádů" trochu podceňuje, ale právě proto nás také, vedle toho velkorozpočtového, zajímá — protože je od srdce. Skromnost stranou: máte pocit, že komunitě umělců kolem sebe každou koupí trochu pomáháte?
Já mám pocit, že tím pomáhám primárně sama sobě, určitě to nedělám z nějaké charity. Ale obecně mám ráda kupovat věci v okolí, ať už od umělců nebo lidí ze služeb, to je jasné.
Pamatujete si na první dílo, které jste si koupila? Proč zrovna toto?
To si pamatuju přesně. Měla jsem v sedmnácti první brigádu jako průvodkyně na zámku a z ušetřených peněz jsem si ve vetešnictví koupila hlavu takové staré panenky, po které jsem tehdy toužila, jak byla morbidní.
A pamatujete si první obraz?
Jo! To byla Opice od výtvarníka v mém věku, koupila jsem ji na leasing a viděla ji na výstavě v mé tehdy oblíbené kavárně.
Váš otec i sourozenci se věnují umění. Jak jste na tom s tvorbou vy sama?
Já bohužel nejsem vůbec zručná, takže mě výsledky mých snah neuspokojovaly. V předškolním věku jsem intenzivně dělala návrhy šatů, to mě hrozně bavilo, pak mě to úplně pustilo, teď už žádné výtvarné ambice nemám, protože vím, že bych nebyla spokojená s realizací svých nápadů.
Podle čeho si dílo vybíráte? Co musí mít, abyste ho chtěla vlastnit?
No musí mě to takzvaně padnout do oka. Ale já to nemám jako investici, takže nějaká racionální kritéria nemám. A taky je podstatné, aby to nebylo moc drahé, abych na to měla, že ano.
Máte něco vyhlédnutého pro případ, že by rozpočet nebyl problém?
Líbila by se mi nějaká koláž od Jiřího Koláře. Nebo nějaký obraz abstraktní od Daisy Mrázkové, mám moc ráda její dětské knihy, hlavně ty kresby.
Jak nové umělce objevujete? Chodíte na výstavy, sledujete Instagram, nebo spoléháte na doporučení z okolí?
Na výstavy asi chodím jako každý druhý. Ale jestli mám nějaké obrázky, tak většinou z okruhu výtvarníků mezi známými a kamarády. A taky jsem občas hledávala něco na Aukru, nějaké linoryty třeba nebo konkrétní motivy.
Umění na Aukru pořád frčí? Narazila jste tam někdy i na dobrou malbu?
Aukro už mě nějak přestalo bavit. Ale teď jsem tam viděla pěknou sošku opice v šlechtickém oblečku, tu jsem si ovšem zakázala, na sošky padá prach.
Vaše matka je lékařka, tedy profese s jasně měřitelným přínosem. Zbytek rodiny je v umění. Vnímáte někdy v okolí předsudek, že umění je oproti medicíně něco zbytného?
To nevnímám. Mně naopak přijde, že například během covidu se ukázalo, že umění je dost nezbytné k tomu, abychom jen nejedli, nespali a nekakali. Což je samozřejmě také možnost.
A v čem je konkrétně pro vás obohacující?
To je těžká otázka. Nemám to nějak intelektuálně zpracované, ale mě uklidňuje dívat se na hezké předměty.
Když nastane nečekaný výdaj — řekněme, že se porouchá kotel — je obraz něco, co lze rychle zpeněžit? Jak vnímáte umění z hlediska likvidity?
Tak mně se nedávno kotel rozbil. A jelikož teplo a plyn považuji za priority, nějaké to umění muselo jít z domu, byť s těžkým srdcem.
Priority samozřejmě chápu. Přestože s těžkým srdcem — je potěšující, když výtvarná díla zafungují jako pojistka nebo svého druhu kontokorent.
Je to tak. Obrazu se člověk nenají.
Je podle vašeho názoru výtvarné umění pro společnost důležité? V čem?
Já nevím, jak pro společnost, ale pro mě určitě. Ale myslím, že i pro společnost. Já za umění považuji i to užité — i ti, kdo nechodí na výstavy a tak dále, mají rádi hezkou etiketu na víně nebo krásný přebal knihy, takže podle mě nelze říct, že krása výtvarného umění a věcí je zbytná.
Co si myslíte o státní podpoře umělců?
Opět: nejsem na to odborník. Ale byla bych ráda, kdyby stát podporoval umělce obecně, aby existoval oficiální status umělců a aby se to nebralo tak, že se jedná o nějaké hobby po práci. To právě sleduji, že se děje — většina umělců, pokud to není ta komerčně úspěšná špička ledovce, je nucena mít práci, co je uživí, a pak až se věnují tvorbě. Také sleduji ve svém okolí to, že tato práce po práci se dá zvládat jen omezenou dobu a s rodinnými povinnostmi ještě méně, takže hodně šikovných lidí tvorbu zcela opustí.
Institut Statusu umělce byl u nás zaveden v červenci 2025 a budeme se mu víc věnovat v některém z dalších rozhovorů s lidmi, kterých se přímo týká. Není ale divu, že se o něm moc neví — do konce léta o něj požádalo jen asi 150 umělců z plánovaných 1 400.
Institut Statusu umělce byl u nás zaveden v červenci 2025 a budeme se mu víc věnovat v některém z dalších rozhovorů s lidmi, kterých se přímo týká. Není ale divu, že se o něm moc neví — do konce léta o něj požádalo jen asi 150 umělců z plánovaných 1 400.
V Buchty o umču procházíte s kunsthistoričkou Marií Šťastnou různá období dějin umění. Změnil tento pořad nějak váš vlastní pohled na to, co si pořizujete?
To byla hezká zkušenost, ale jelikož jsme se bavily o umění pro mě cenově nedostupném, vliv na můj výběr to určitě nemělo. Ale víc si teď na obrazech všímám zlatého řezu, je-li tam, to zase jo!
Sláva zlatému řezu! Děkujeme za rozhovor.
